Journal articles on the topic 'Ekonomická základna'

Hodnotové ukotvení sociálního prognózováníStať rozebírá možné přístupy k identifikaci a uplatnění hodnotových východisek v sociálním prognózování. Zobecněním zkušeností z práce Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK a s využitím mezinárodních inspirací dospívá k závěru, že kritérium kvality a udržitelnosti života a jeho ekonomická, sociální, environmentální a bezpečnostní dimenze poskytují solidnější základ pro hodnotové ukotvení sociálních prognóz, vizí a strategií, než by tomu bylo v případě dosud často užívaného indikátoru - hrubého domácího produktu.

Způsoby bydlení a praktiky jeho budování představují jednu z výrazných a zároveň každodenních cest vyjadřování statusové pozice. Článek se pokouší z perspektivy spotřebních praktik rekonstruovat vztah mezi bydlením a sociálním prostorem v české společnosti pozdního socialismu. Na základě analýzy rozsáhlých reprezentativních šetření z let 1977 a 1984 hledá odpovědi na tyto otázky: (1) nakolik byla struktura bydlení tehdejší doby strukturována dimenzemi sociálního prostoru, konkrétně politickým, kulturním a ekonomickým kapitálem; (2) nakolik tento sociální prostor strukturoval preference v bydlení; a (3) jakou roli a pozici mezi praktikami bydlení mělo chataření a chalupaření. Za klíčovou dimenzi můžeme na základě dat považovat kulturní kapitál, který výrazným způsobem souvisel s migrací do měst, jeho nositelé častěji bydleli v bytech vyšší kvality a bylo u nich rozšířenější chataření a chalupaření. Diskuze poukazuje na možnou aplikovatelnost konceptů habitu a kulturního kapitálu při studiu rozdílů mezi městem a venkovem, a dále upozorňuje na problematičnost analýz preferencí v bydlení, které nezohledňují existující strukturu bytů.

Ideológia rasizmu bola reakciou na politické a ekonomické otrasy v európskych spoločnostiach 19. storočia. Modelom novej spoločenskej hierarchizácie boli staršie antropologické klasifikácie a prax v zámorských kolóniách. Neokonzervatívna ideológia rasizmu, principiálne odmietajúca asimiláciu ľudských „rás“, zaznamenala nový rozmach s úpadkom liberalizmu v druhej polovici 19. storočia. V Nemecku, kde sa rasové vymedzovanie preplietalo s nacionalizmom a antimodernistickými tendenciami, sa v meštianskych vrstvách rozšírila svojrázna ideológia „náboženského“ rasizmu, ktorý definoval „rasovú“ odlišnosť skôr na základe kulturalistických než fenotypických kritérií. Trend, ktorý rozvíjali na prelome 19. a 20. storočia spisovatelia ako Houston Stewart Chamberlain, pretrvával aj v medzivojnovom období a ovplyvnil ideológiu nacizmu, tzv. „rasovú psychológiu“, ale taktiež kritickú reflexiu o západnom rasizme. Táto skutočnosť potvrdzuje prelínanie pseudovedeckých a „mytologických“ prvkov v ideológii moderného rasizmu, ktoré dnešné sociálne vedy diagnostikujú aj v iných kultúrnych kontextoch.

Potřeba mezinárodního porovnání inovační výkonnosti se zvyšuje spolu s rostoucím významem vytváření, uplatňování a šíření inovací pro výkonnost a konkurenceschopnost národních ekonomik. Základní analytický nástroj pro porovnání inovační výkonnosti evropských zemí představuje Innovation Union Scoreboard (IUS). Cílem příspěvku je shrnutí vývoje pozice ČR v IUS v průběhu posledních deseti let. Článek se zároveň podrobněji věnuje inovační výkonnosti ČR dle jednotlivých ukazatelů a identifikuje hlavní silné a slabé stránky českého inovačního systému. V souhrnném porovnání států podle inovační výkonnosti je ČR po celé období řazena do třetí ze čtyř výkonnostních skupin, do skupiny tzv. mírných inovátorů. Vývoj inovační výkonnosti ČR vzhledem k průměrné inovační výkonnosti EU lze nicméně charakterizovat jako převážně konvergenční. Hlavní slabiny českého inovačního systému byly identifikovány v nižší dostupnosti finančních zdrojů i kvalifikovaných pracovních sil pro výzkum a vývoj a další znalostně náročná odvětví, jakož i v nedostatečném využívání nástrojů ochrany práv duševního vlastnictví.

Text se snaží vnést do environmentálního diskurzu plnější pochopení individualizmu. V laických diskusích, ale i v odborných textech, environmentalisté individualizmus ztotožňují s egoizmem, s neochotou korigovat ekologicky riskantní chování, spotřební životní způsob a sobecké lpění na soukromí. V našem textu jsme použili typologii amerického sociologa Stevena Lukese, která je postavena na sémantických dimenzích individualizmu. Díky nim se můžeme zamýšlet nad environmentálními souvislostmi individualizmu z širšího zorného úhlu. Lukes na základě historické a sémantické analýzy navrhuje chápat individualizmus v jedenácti dimenzích: důstojnost člověka, autonomie rozhodování, soukromí, seberozvoj, abstraktní individuum, individualizmus politický, individualizmus ekonomický, individualizmus náboženský, individualizmus etický, individualizmus epistemologický a individualizmus metodologický. Článek pracuje zejména s prvními čtyřmi z těchto kategorií; snaží se dokázat, že šířeji chápaný individualizmus nemusí vždy znamenat ekologicky riskantní postoj sobeckého individua, ale že v mnoha ohledech naopak přináší do postoje k přírodě a do každodenního chování prvky, které jsou ekologicky příznivé.

Případová studie se zaměřuje na téma iregulérních imigrantů z Afriky (immigrante clandestini) žijících v Neapoli, v tendencích novelizace migračního zákona tzv. Salviniho dekretem. Studie diskutuje nad konceptem iregulérní a ilegální migrace a přibližuje jejich alternativu v rámci italského prostředí. Kvalitativní metoda etnografického výzkumu s prvky fenomenologie umožnila identifikovat hlavní faktory života iregulérních imigrantů (tzv. clandestinů) v Neapoli, a to na základě dat sebíraných v rámci 23 polostrukturovaných rozhovorů, které byly provedeny na podzim roku 2019. Studie mapuje proces, kterým tito imigranti procházejí od svého příjezdu do Itálie, podmínky jejich života v příjímacích centrech prvního a druhého řádu, jejich participaci na neformální ekonomice jako hlavního pull faktoru, vzájemné vztahy uvnitř africké komunity a v neposlední řadě také sleduje jejich vztahy s majoritní italskou společností.

The purpose of this study was to compare running economy (by oxygen consumption) in long distance runners on three different surfaces (asphalt, cinder and tartan). Thirty Czech long distance runners (age: 25.1±4.3 years, height: 183.2±7.4 cm, body mass: 72.4±6.0 kg, BMI: 22.5±1.4 and VO2 max: 65.8±5.2 ml∙min∙kg-1) participated in this study. We measured oxygen uptake by wireless, portable cardiopulmonary stress testing system (Oxygen Mobile, Viasys) on each surface during running at speeds: 10, 12, 14 and 16 km∙h-1. Differences of oxygen uptake were assessed statistically using parametric ANOVA and post-hoc Tukey HSD test. We found significant differences between asphalt and cinder for 12, 14 and 16 km∙h-1. Differences of average values of oxygen uptake on tartan at 10 km∙h-1:35.2±2.8 ml∙min∙kg-1; 12 km∙h-1: 41.0±3.4 ml∙min∙kg-1; 14 km∙h-1: 47.8±4.2 ml∙min∙kg-1a 16 km∙h-1: 54.2±4.9 ml∙min∙kg-1; on cinder at 10 km∙h-1: 36.2±3.6 ml∙min∙kg-1; 12 km∙h-1: 42.5±3.9 ml∙min∙kg-1; 14 km∙h-1: 49.5±5.4 ml∙min∙kg-1a 16 km∙h-1: 56.1±6.8 ml∙min∙kg-1 and on asphalt at 10 km∙h-1: 35.0±3.7 ml∙min∙- kg-1; 12 km∙h-1: 39.8±4.0 ml∙min∙kg-1; 14 km∙h-1: 46.3±5.1 ml∙min∙kg-1a 16 km∙h-1 : 53.5±4.8 ml∙min∙kg-1. The lowest values of oxygen uptake were found on asphalt surface. The asphalt is probably the most favorable surface according to energetic aspect.

Předmětem studie je teoretická analýza historických a sociokulturních vztahů mezi euroamerickou západní kulturou (Okcident) a východní islámskou kulturou (Orient). V článku jsou popsány a interpretovány příčiny a důsledky akulturačních procesů, které mezi Orientem a Okcidentem probíhají po dlouhé období. Základní historický zlom ve vztahu křesťanské a islámské kultury znamenala koloniální expanze Západu ústící ve vojenskou, politickou a ekonomickou nadvládu nad zeměmi Orientu. K nastolení hegemonie Západu nad Východem však výrazně přispěla také západní věda. Zájem vědců, spisovatelů a umělců o orientální kultury vedl již v koloniálním období ke zrodu orientalismu jako nové vědní disciplíny usilující o popis a interpretaci Orientu. Jak upozornil palestinský literární kritik Edward W. Said, orientalismus nikdy nebyl objektivní a ideologicky nezaujatou vědou, ale diskurzem moci, neboť prostřednictvím vědeckých a literárních textů vytvářel zkreslený, falešný a stereotypizovaný obraz Orientu, který legitimoval nadvládu Západu. Zamyslíme-li se nad problémem střetu civilizací z perspektivy orientalismu jako diskurzu moci, je zřejmé, že k optimalizaci vztahu mezi Západem a Východem nestačí nastolit rovnoprávnost v oblasti politických a ekonomických vztahů. Neméně důležitá je dekonstrukce kulturního diskurzu orientalismu, který v sobě odráží tradiční koloniální a postkoloniální nerovnost.

Česká republika prodělala v posledních dvou desetiletích množství významných změn. Pád komunistického režimu v listopadu 1989 byl následován obdobím ekonomické a politické transformace, doprovázené sociálními a kulturními proměnami, a potažmo změnami hodnot, životního stylu a forem společenského života. Z hlediska jedinců dochází na jedné straně k významným proměnám na trhu práce, spojeným s růstem nezaměstnanosti, prohlubováním příjmových rozdílů a rostoucím tlakem na flexibilizaci a výkonnost pracovní síly, na straně druhé ke změnám v uspořádání rodinného a partnerského života. Jedním z jevů budících pozornost v této oblasti je tendence ke zmenšování rodinných jednotek. Rostoucí počet rozvodů a rozchodů partnerských párů s dětmi, a tedy růst počtu neúplných rodin, je jednou z nejvýraznějších tendencí projevujících se v rodinném chování na přelomu 20. a 21. století a Česká republika se dnes intenzitou rozvodovosti řadí mezi evropské země s nejvyšší rozvodovostí. Sledujeme-li současný vývoj jak v oblasti pracovního, tak v oblasti soukromého života, nemůžeme si nepoložit otázku, zda a případně jak spolu zmíněné trendy souvisí. Předkládaný text, který vznikl na základě provedené kvalitativní studie, si proto klade za cíl nalézt případné spojitosti mezi rostoucím počtem rozvodů a rozchodů rodičů nezletilých dětí a novými charakteristikami pracovního trhu. Snaží se zmapovat, jak působí pracovní život na partnerské soužití a jaký je podíl tlaků nového pracovního trhu na vzniku neúplných rodin.

Myšlenku kulturní sociologie odstartoval nový pohled na francouzského sociologického klasika Émila Durkheima prezentovaný ve sborníku Durkheimian Sociology: Cultural Studies editovaným Jeffreym Alexanderem (1988). Odmítnut byl Durkheim - positivista, materialista, předchůdce strukturního funkcionalismu a teorie systémů, a pro kulturní sociologii byl objeven Durkheim jako teoretik náboženství a kultury, Durkheim subjektivistický. S tím Alexander spojil svébytnou periodizaci klasikova díla, která je založena na radikálním rozporu mezi pozdními a ranými pracemi. Inspirace pro kulturní sociologii byly čerpány téměř výlučně z pozdějšího období kolem díla Elementární formy náboženského života. Tento článek se bude snažit prozkoumat i rané Durkheimovy práce – Pravidla sociologické metody a Společenskou dělbu práce – a hledat v nich nové zdroje inspirace pro kulturní sociologii. V první zmíněné knize bych chtěl rehabilitovat Durkheimův positivismus, který nemusí být nutně chápan jako rozporný s kulturní sociologií. Naopak by mohl přispět k diskuzi o kulturní autonomii. Ve druhé zmíněné knize chci výrazněji odlišit ekonomickou a kulturní rovinu a diskutovat, jak by kulturní sociologie mohla chápat pojmy solidarity a dělby práce. Zvláštní důraz kladu na dva typy mezilidské vzájemnosti (sounáležitost/doplňující se různost), jež Durkheimovi slouží jako základ pro pojmy mechanické a organické solidarity. Kulturní sociologie by tyto typy podle mého názoru mohla dobře využít pro pojem kulturní identity.

CZ: V předloženém článku je popsána srovnávací studie vodní stopy elektrické energie vyráběné ve dvou vodních elektrárnách provozovaných státním podnikem Povodí Ohře na vodárenských nádržích Přísečnice a Fláje v Krušných horách. Pro výpočet vodní stopy byla použita metoda hrubé spotřeby, která uvažuje ztráty vody z nádrže na úrovni výparu z hladiny. Protože výroba elektrické energie na vodárenské nádrži je jen doplňkovým užitkem, který poskytuje vodní nádrž, bylo třeba rozdělit ztráty vody z nádrže mezi jednotlivé užitky poskytované vodní nádrží. Pro alokaci ztrát výparem mezi jednotlivé užitky byla použita alokace na základě ekonomické hodnoty jednotlivých užitků. Ztráty vody alokované na výrobu elektrické energie představují méně než 1 % celkových ztrát. Studie ukázala, že vodní stopa elektrické energie vyráběné ve vodní elektrárně Přísečnice je cca dvakrát větší než vodní stopa elektrické energie vyráběné ve vodní elektrárně Fláje, zejména z důvodu rozdílné morfologie obou nádrží. Hodnota vodní stopy elektrické energie vyrobené v obou posuzovaných elektrárnách je srovnatelná s literárními údaji o vodní stopě vodních elektráren z ČR i světa. EN: The submitted article describes a comparative study of the water footprint of electricity produced in two hydroelectric plants operated by Povodí Ohře, a state enterprise, on the water reservoirs of Přísečnice and Fláje in the Ore Mountains. A gross consumption method was used to calculate the water footprint, which considers water losses from the reservoir at the level of the evaporation from the water surface. Since electricity generation on the water tank is only an additional purpose provided by the water tank, it was necessary to divide the water losses from the reservoir among the various purposes provided by the reservoir. Allocation based on the economic value of the individual purpose was used to allocate losses by evaporation to individual purposes. Water losses allocated to power generation account for less than 1% of total losses. The study showed that the water footprint of the electricity produced in the Přísečnice hydropower station is about 2 times larger than the water footprint produced in the Fláje hydropower station, mainly due to the different morphology of the two reservoirs. The water footprint value of the electricity produced in two hydropower stations assessed is comparable to literary data on the water footprint of hydroelectric power plants from the Czech Republic and the world.

Současná společnost prochází v globálním měřítku intenzivnější vlnou proměn, která je charakteristická především nebývalou dynamikou, rozsahem a objemem. Především se jedná o technologické a ekonomické změny, které mají podstatný vliv na podobu společnosti. Tempo rozvoje a implementace technologií založených na robotice, umělé inteligenci a informačních systémech do celé řady oblastí lidského konání – i přímo nesouvisejících s technikou – a vedle toho expanze digitální a sdílené ekonomiky vyvolávají nové vzdělávací potřeby, na které je nezbytné neprodleně reagovat. Je žádoucí připravovat budoucí generace na život v nových podmínkách, a proto zde sehrává významnou roli školství. V důsledku toho vyvolané požadavky na provedení inovací se týkají všech úrovní vzdělávání, avšak zaměřovat se budeme především na základní školství v podmínkách České republiky. Logicky se nabízejí otázky, zda jsou aktuálně indikované vývojové tendence natolik zásadní, aby byly příčinou pro kurikulární transformaci podoby vzdělávání, a zda již nastala vhodná doba pro její realizaci. Odpověď mj. hledáme v mezinárodní poznatkové komparaci s důrazem na stěžejní kategorie provázané s výukou technických a prakticko-činnostních předmětů. Rovněž jsou analyzovány koncepční a prováděcí dokumenty související s realizovanými změnami vzdělávání, vč. klíčových oborově-didaktických výzkumně laděných i teoretických studií. Na základě provedené poznatkové syntézy vyvozujeme a diskutujeme podněty pro inovativní podobu učiva o technice na základních školách, které se stává neopomenutelným faktorem přispívajícím k vytváření komplexu kompetencí nezbytných pro život jedince v moderní společnosti.

Współczesne nauczanie pomiędzy paradygmatami tradycyjnego i pragmatyczno-humanistycznego nauczania skoncentrowanego na uczniach Zastanawiając się nad obecnym koncepcyjnym ukierunkowaniem nauczania, nakłada się kilka aspektów: potrzeby ekonomiczne społeczeństwa, nowsze badania mózgu, wpływ technologii cyfrowych, personologiczne podejścia do uczenia się, z naciskiem na koncepcję uczenia się skoncentrowanego na uczniu. W tym artykule postaramy się podejść do specyfiki koncepcji uczenia się zorientowanej na ucznia (SCL – Student centered learning) w oparciu o wstępną analizę porównawczą tradycyjnej i nowoczesnej koncepcji dydaktycznej. Przedmiotem analizy będą teoretyczne podstawy SCL i praktyczne pytania dotyczące jego zastosowania w edukacji szkolnej, dydaktyczne pytania dotyczące organizacji i metodyki nauczania w SCL. Súčasné vyučovanie medzi paradigmami tradičného a pragmaticko-humanistického vyučovania zameraného na žiaka V reflexii súčasného koncepčného zamerania vyučovania sa prelína viacero aspektov: ekonomické potreby spoločnosti, novšie výskumy mozgu, vplyv digitálnych technológií, personologické prístupy k vyučovaniu s dôrazom na koncept vyučovania zameraného na žiaka (SCL). V tomto príspevku sa pokúsime na základe východiskovej porovnávacej analýzy tradičného a moderného didaktického konceptu priblížiť špecifičnosti konceptu Student centered learning (SCL). Predmetom analýzy budú teoretické základy SCL a praktické otázky jeho aplikácie v školskej výchove, didaktické otázky organizácia a metodiky vyučovania v rámci SCL.

Jednou z najviac rezonujúcich tém v súčasnosti je kvalita. Miera kvality každého procesu je súhrnom jeho vlastností, ktoré sa prejavujú jeho funkčnosťou v reálnom čase. Medzi tieto vlastnosti patrí spoľahlivosť, presnosť, bezpečnosť, flexibilita a mnohé ďalšie. Z dôvodu porovnateľnosti a sledovania trendov vývoja v úrovni kvality služieb je potrené túto úroveň objektivizovať prostredníctvom merateľných znakov kvality (vlastnosti) a ich následného zhodnotenia. V príspevku sa zaoberáme hodnotením a porovnaním úrovne vybraných kritérií kvality podľa ich vnímania skupinami cestujúcich. Aby sme mohli vykonať výskum v danej oblasti, realizovali sme dotazníkový prieskum vo vybranom regióne a systéme verejnej osobnej dopravy v Slovenskej republike, na základe identifikácie dôležitosti a merania spokojnosti s ich plnením. Na základe výskumu boli identifikované najdôležitejšie kritériá kvality(požiadavky) - presnosť spojov, informovanosť cestujúcich, čistota a správanie sa vodiča voči cestujúcim. Vzájomný vzťah a významnosť kritérií kvality je hodnotená prostredníctvom jednorozmerných a viacrozmerných metód. Cieľom príspevku je skúmať rozdielnosť vnímania kvality a spokojnosti jednotlivými skupinami cestujúcich (študenti, ekonomicky aktívne obyvateľstvo a dôchodcovia), nakoľko každá skupina má iné požiadavky na kvalitu. Ak chcú dopravcovia a objednávatelia dopravnej obslužnosti udržať cestujúcich v systéme verejnej osobnej doprave je dôležité, aby sa venovali práve kvalite ,identifikácii požiadaviek na kvalitu konkrétnych skupín cestujúcich a zisťovaniu spätnej väzby vo forme merania spokojnosti cestujúcich

Migrace je jednou z nejnaléhavějších a nejkontroverznějších otázek naší doby – vehementně diskutovaná, prodchnutá ideologií, hluboce rozdělující. Komu by mělo být dovoleno migrovat a komu ne? Jaké jsou argumenty pro a proti omezování počtu imigrantů? Paul Collier, renomovaný ekonom a autor bestseleru Miliarda nejchudších, v této knize jasně a výstižně vykládá, jaké dopady má migrace na společnost, a k čemu by vedla neomezená migrace. Na základě vlastního výzkumu i výsledků výzkumů dalších odborníků autor vysvětluje problém migrace ze tří perspektiv – z perspektivy migrantů samotných, dále těch, kteří zůstávají ve své vlasti a nakonec z perspektivy obyvatel zemí, které migranty přijímají. Imigrace je jednoduchou ekonomickou rovnicí, ale její dopady jsou složité. Exodus potvrzuje, jak zásadní bude migrační politika ve světě, a zároveň navrhuje řešení, která by pomohla zrychlující se migraci zvládnout.

Vážení čtenáři Vítáme nové číslo Envigogiky, a začínáme pohledem na to, co se zrovna děje. Příroda si hraje na přírodu; přirozené děje se už skoro nedějí. Chtěla by být sama sebou – ale jak, a především kde? Ráda by svůj part odehrála v přírodě, kterou ovšem pro tento účel marně hledá. Zbyla jí energie, chybí však výrazové prostředky. A tak působí – ne už skrze svá jemná stvoření, ale prostřednictvím hrubé síly. Tisíce jemných působků se slily do temné masy; namísto přediva jejich vzájemné řeči, zušlechťující všechny, kdo jí hovořili, slyšíme jen dunění moci. Touhy (znovu) vládnout; řev poraženého tvora, který kdysi nade vším panoval (pak se ale zkultivoval). Působí teď výhní, jasem, vichrem, hromem, deštěm, žízní, zalykavou plností či usychavým nedostatkem; hraje hru smrti rozprostírající se nad životem jako tma nad propastí. Duch, který by rozlišoval, členil, zjemňoval významy a formoval jejich viditelné projevy/manifestace, se pomalu vytratil. Zůstalo dusno, které se stále víc zhmotňuje. Příroda přišla o svou přirozenost; nahradila ji spontaneita. Co se rodilo ze vzpomínek, okamžiku a předzvěsti budoucnosti, stalo se vyjádřením momentální nevole. Zmizel čas, který spojuje minulé s budoucím, a takto tvoří nové. Zůstal čas nevyhnutelnosti a zákonitého propadu do nicoty. Vše, co přichází, se teď rodí z účelově nastavených okolností. Tvorba, která se klenula nad generacemi, zkolabovala do přítomného okamžiku – ten je jejím cílem i bodem zániku. Budoucnost už v přítomné chvíli neklíčí. Přišli jsme o ni. A tak je třeba znovu hledat. Činí tak sama příroda (jak se snažíme rozmyslet v článku rekapitulujícím letošní Ekologické dny Olomouc), a pokoušíme se o to spolu s našimi autory. Až ke kořenům vztahu člověka k ostatnímu Božímu stvoření sestupuje Jiří Nečas; provádí nás biblickými texty i veškerými problémy životního prostředí, a díky tomuto nadhledu či vhledu můžeme vidět svět vcelku. Trápí nás otázky, které bychom si jinak nepoložili: Je nepochopení všeobecné výzvy ke zdrženlivosti, úctě a vděčnosti za vše, co nám příroda (zdarma) poskytuje, pouze výsledkem naší lenosti, nebo je snad toto základní poselství křesťanského učení dokonce nějak účelové zatemňováno (protože naše chtivost je přece jedním z motorů dnešní ekonomiky.) V pokusu Viery Novanské a Alexandry Platkové naopak vidíme, že pohled vědy přináší dílčí, zato ověřenou a na vědeckých principech postavenou informaci. Autorky takto analyzují vztah člověka k jiným (nelidským) bytostem; věnují přitom pozornost širším souvislostem poznávacího procesu, v němž snad přetrvávají jisté atavismy. Jaké jsou současné možnosti pro pochopení a studium přírody a jejích problémů, se nám ukazuje i v dalších textech: jejich autoři uvažují nad novými způsoby interpretace přírodního dědictví (Jan Činčera, Michal Medek a Miroslav Lupač), či dnes vyhledávanými žánry odborných textů a učebnic (Eduard Petiška), s jejichž pomocí se naše vjemy a myšlenky stále více přesouvají do virtuálního prostředí. Zdá se, že bytí online je již druhou naší přirozeností, a svět se bude muset hodně snažit, aby byl (takto) nám všem přístupný. A pak je tu několik časových i nečasných úvah a inspirací. Salim Lardjane a Françoise Laveuve zkoumají vzájemné vztahy mezi Cíli udržitelného rozvoje OSN (využívají přitom též exaktních metod síťové analýzy), a jejich potřebnost dokládají četnými příklady z celého světa. Z hlediska této potřebnosti doplňují Cíl č. 18: Péče o uprchlíky, k níž vyzývají vysocí představitelé OSN, a její Mezinárodní organizace pro migraci nabízí pomoc při tvorbě migračních politik a strategií. Jak se k těmto otázkám postavíme my sami, je součást každodenního rozhodování, a to často nejde bez zásadního (znovu)rozmyšlení svého stanoviska. Jak říká Jiří Olšovský: „V určité chvíli je třeba jednat, proměnit i svůj postoj – skočit do proudu dění a snažit se ho ovlivnit.“ Tuto proměnu, jež se nejdříve musí odehrát v osobní rovině, poodhaluje Jade Starr, která na vlastní zkušenosti, či spíše ve své osobní zpovědi, popisuje závazek k udržitelné spotřebě (SDG 12). a nakonec inspirace, jak všechny tyto nové poznatky a podněty vtělit do programu celoživotního učení: Kateřina Jančaříková a její příklad dobré praxe ve vzdělávání učitelů. Nezbývá, než doufat, že tento a podobné programy jsou opravdové, což obecně pro vysokoškolské vzdělání u nás rozhodně neplatí (takže někteří z nás trpí Zoufalstvím z vejšky). A to je pro tentokrát vše. Když toto píšu, všude kolem je nemocná země. V horečkách. Není naděje, že se vypotí, není čím. Vláha odešla – ale kam? Můžeme hádat, co se stalo. Snad jsou příčiny hlubší. Ztratil se bytostný vztah k tomu, co je. Nikde nevzniká nic nového, není z čeho. Nikdo nemůže nic ovlivnit. Všechno je jenom jako. Dokonce ani kapky, které teď právě přicházejí, klepou, a vlastně buší na moje okna, z přirozenosti nepramení. Jsou projevem zoufalství, nebo hněvu – mají původ v tom, co přírodou není, a ztělesňují naše viny. Jsme tu bezradní – řetězec příčin je příliš složitý. Cesta osobní proměny tudy nevede. Snad, když budeme pěstovat vhled (dávno zapomenutý, protože nepotřebný vztah ke skutečnosti), se nám podaří (sami sobě) porozumět – a pak (si) též pomoci… Prozatím si pomáhejme navzájem O což se snaží Jana Dlouhá a redakce Envigogiky