Journal articles on the topic 'Kritické myšlení'

Článek se zabývá fenoménem kidult a postpubertální společností, spojenou s jevem nazývaným infantilizace. Jde o teoretickou studii, jejímž cílem je ukázat na potenciál pedagogiky volného času v prevenci vzniku kidult. Článek dochází k závěru, že z pohledu prevence je žádoucí působit na jedince již v dětství, kdy se utváří základ osobnosti. Volný čas pak shledává jako vhodný životní prostor, v němž probíhá formování osobnosti převážně na základě vnitřní motivace, tudíž jde o formování hlubšího a trvalejšího charakteru, oproti formální edukaci (Kočerová & Bauman, 2013). Kidult, adultescent, nebo rejuvenile – fenomén spojený se vznikem postpubertální společnosti. Neochota přijmout sociální roli související s věkem je základní charakteristikou tohoto životního stylu. Rozvíjí se tak postpubertální společnost s absencí odpovědných občanů s vyzrálými postoji a ochotou nést břímě rozhodování. V důsledku je tento životní styl neslučitelný s fungující demokracií. Infantilizovaná kultura proniká také do vzdělávání, které nerozvíjí kritické myšlení a odpovědné občanství, ale podporuje individualismus pod nálepkou svobodné volby. Namísto výchovy k myšlení předává hotová fakta a podporuje masmédii uměle vytvářené pseudohodnoty (Barber, 1984, 2001, 2007). Postpubertální společnost je výzvou zejména pro pedagogiku, která by měla jít cestou rozvoje kritického a tvořivého myšlení a reflexivní praxe a to nejen v rámci formální,ale zejména neformální výchovy.

Studie se zabývá analýzou politické teorie modu vivendi britského politického filosofa Johna Graye, přičemž za její hlavní cíl lze považovat především určení autorovy ideologické pozice v kontextu liberálního myšlení, jakož i posouzení koherence Grayovy teorie s koncepcí liberalismu strachu. Na základě kritické reflexe převažujícího univerzalistického pojetí liberalismu článek identifikuje a analyzuje stěžejní atributy Grayova specifického uchopení liberální teorie v podobě ideálu modu vivendi, etické teorie hodnotového pluralismu, univerzálního minima a hodnoty tolerance. V návaznosti na tuto identifikaci je následně zkoumán i etický rozměr Grayovy politické teorie, jehož charakteristika umožňuje zhodnotit, do jaké míry lze autorovu teorii interpretovat v kontextu liberálního myšlení. V této souvislosti se studie rovněž snaží ukotvit Grayovu tvorbu v širším rámci alternativních projektů liberální teorie, když usiluje o prokázání principiálních paralel mezi Grayovým politickým modelem a politickým myšlením Bernarda Williamse jakožto stěžejním představitelem tzv. liberalismu strachu. Výzkum těchto paralel pak přispívá především k nastolení otázek souvisejících s možností důsledného odlišování politické a morální teorie a chápání konfliktu jakožto neodmyslitelné součásti politické reality v rámci současného liberalismu. The paper aims to analyse the political theory of modus vivendi by political philosopher John Gray and to determine the ideological standpoints of Gray's theory within the context of liberal thought as well as to assess its coherence with the concept of liberalism of fear. On the basis of a critical reflection of the prevailing universalistic conception of liberalism, the study identifies and analyses essential attributes of Gray's specific but controversial political theory: the ideal of modus vivendi; ethical theory of value pluralism; universal minimum and the value of toleration. Having interpreted all those main parts of the concept, the study is supposed to clarify also the ethical dimension of Gray's theory which makes it possible to decide to what extent the author might be identified as a liberal thinker. In this regard, the study endeavours to embed Gray's thought in a broader framework of alternative projects of liberal theory by demonstrating fundamental parallels between Gray's model and political thought of Bernard Williams as the main theoretician of liberalism of fear. Investigations of those parallels thus contributes towards articulating questions concerning the possibility of consistently distinguishing between the political and the moral theory as well as perception of a conflict as an ineradicable part of political reality in the framework of contemporary liberalism.

Tato teoretická studie se zabývá některými metodologickými a teoretickými přínosy postkoloniálního myšlení pro současné sociální vědy a pro pochopení moderní společnosti a jejích významných vývojových trendů. Text tohoto článku nejprve představuje vybraná základní témata postkoloniálního myšlení a zároveň se pokouší obecný interpretační rámec postkolonialismu kontextualizovat pro české odborné prostředí a uzpůsobit jej pro použití v příslušné sociální analýze. Tento článek postupně představuje některá klíčová témata postkolonialismu: kritiku násilí vázaného na evropskou racionalitu, kritiku zobecněného rasismu a konečně zkoumání identity a subjektivity. Ústředním cílem textu je uchopit vyložené prvky a teorie, a poskytnout takto postkoloniálně informované sociálně-vědné nástroje pro zkoumání problému chudoby, rasismu a sociálního vyloučení v České republice.

Studie zkoumá hodnotovou orientaci českých učitelů a studentů a jejich postoje k rozličným kulturním a etnickým minoritám v České republice. Domníváme se, že klíčovým problémem multikulturního vzdělávání je sdílení stereotypů a předsudků mezi účastníky edukačního procesu. Pro naše téma je nejdůležitější výchovně vzdělávací proces ve vztahu k sociálně znevýhodněným, kterými jsou např. romské děti, děti cizinců apod. Od září 2014 do června 2015 jsme realizovali rozsáhlé výzkumné šetření mezi žáky a učiteli základních a středních škol ve třech krajích České republiky. Hlavní výzkumný záměr spočíval ve zjištění a deskripci postojové a hodnotové orientace žáků a jejich učitelů vůči odlišným kulturním či etnickým skupinám. Naše předpoklady se potvrdily v případě nižší míry tolerance adolescentů k romské minoritě ve srovnání s ostatními etnickými či kulturními menšinovými skupinami, pedagogové i žáci vnímají soužití majority s romskou menšinou jako problematické. Ve vztahu k multikulturní výchově jsme dospěli ke znepokojujícímu zjištění, že pod ní učitelé obecně rozumí „učení se o jiných kulturách“, tzn. že se zdůrazňují rozdíly, namísto toho, aby bylo prezentováno, co mají tyto kultury společného. Důraz je tak kladen pouze na formování kognitivní složky postojů. Takový přístup vede k posilování stereotypního myšlení žáků, namísto rozvoje kritického myšlení.

Magické představy a praktiky představují téma, kterému se antropologie věnuje od svých počátků. V našem prostředí byly oblíbeným tématem etnologie, folkloristiky či religionistiky. Badatele k nim nejednou přistupovali jako k určitým reliktům z minulosti, které bez blíže specifikovaných důvodů přetrvaly v křesťanském prostředí. V mimoevropském kontextu se antropologové ve velké míře věnovali magii v afrických komunitách a pozornost se zaměřovala na změny, kterými procházely v čase sociálních a politických změn (a s tím souvisejících náboženských změn). Na druhé straně, magické představy představovaly téma přítažlivé i pro psychology. Psychologie však na ně nahlížela z celkem jiné perspektivy a s celkem jinými cíli. Na rozdíl od antropologických a etnologických studií, ve kterých se důraz kladl na kulturní kontext a velmi často symbolický výklad, psychologie kulturní kontext obvykle ignorovala a zaměřovala se na mechanismy, které stojí v pozadí magických představ a na jejich psychologické principy. Cílem tohoto textu je kriticky přehodnotit některé z koncepcí magického myšlení a jednání a poukázat, v čem může spočívat přínos kombinace kvalitativních a kvantitativních metod.

Text je koncipován jako teoretická studie vycházející v návaznosti na český překlad knihy Linking practice and theory: The pedagogy of realistic teacher education od F. A. J. Korthagena et al. Výklad je ve studii rozvržen do dvou částí. V první části jsou představeny vůdčí (programové) myšlenky Korthagenovy koncepce; text je převážně popisný, nemá ambici kritické analýzy. O to jde v druhé části studie, kde se autoři vracejí k vybraným myšlenkám Korthagenovy koncepce, rozebírají je a podrobují je diskusi v širším kontextu novějších domácích i zahraničních přístupů a poznatků. Zaměřují se na tři související problémové okruhy: (1) Povaha vztahu teorie a praxe – nedocenění Teorie s velkým T? (2) Význam reflexe v učitelově profesním rozvoji – vyprázdněnost s ohledem na učivo? (3) Podpora profesního učení – redukované pojetí supervize? V závěru studie je otevřena otázka, jak prezentovanou koncepci využít v kontextu učitelského vzdělávání v České republice.

Kritický racionalismus je v české akademické diskusi spojován především se jménem sira Karla R. Poppera. Cílem tohoto článku je komparativně rozšířit tento obraz prostřednictvím myšlenek Hanse Alberta, Popperova následovníka v německé jazykové oblasti. Konkrétně bude diskutována problematika rozlišení kontextu objevu a kontextu zdůvodnění. Na základě vybraných problémů, s nimiž se Popper nedokázal zcela vypořádat, bude ukázáno, jak tyto problémy do své koncepce involvuje a jak je řeší Albert. Zajímavý na tomto srovnání je především fakt, že Albert pojímá původně filosoficko-vědní problémy v širším filosofickém rámci. Díky tomu se mu podařilo uchopit kritický racionalismus – jak sám Popper uznal – s odstupem a v nových souvislostech. In the Czech academic environment, the critical rationalism is associated above all with the name of Sir Karl R. Popper. The aim of this paper is to comparatively extend this view via thoughts of Popper’s German follower Hans Albert. Specifically, the issue of the distinction between context of discovery and context of justification will be discussed here. Against the background of selected problems, which Popper did not adequately solve, I will demonstrate how Albert involves these problems in his own conception and how he solves them. The interesting fact about this comparison is that Albert approaches the originally philosophical-scientific problems in a wider philosophical context. Thanks to this wider context he grasps the critical rationalism from a distance and in new connections, as Popper accepted himself.

Cílem studie je analyzovat „příběh“ kurikulární reformy, jak byl (je) podáván oficiální školskou decizí i řadou představitelů pedagogického výzkumu, a konfrontovat ho s výsledky pedagogicko-psychologických výzkumů vyučování a učení. V první části dokazuje, že potíže s formalismem její implementace a obecně její odmítnutí většinou učitelů netkví ve špatné komunikaci cílů reformy a v nedostatečné odborné pomoci učitelům při její implementaci. V druhé části dokládá, že v pozadí reformy je starý pedagogický spor – opírající se o pedagogické a psychologické teorie učení – mezi důrazem na procesy myšlení a důrazem na učivo. V další části dokazuje, že symbolem a jádrem reformy je pojem kompetence, který je špatnou odpovědí na skutečný problém. Tato odpověď není podložená psychologickým výzkumem, dokonce je s jeho výsledky v rozporu. V poslední části uvádí některé z nich; týkají se hlavně reformní preference řešení problémů, zejména blízkých životu, jako metody vyučování. Tato preference je v rozporu s poznatky o vztahu pracovní a dlouhodobé paměti a teorie kognitivní zátěže. Dále představuje výzkumy tzv. průřezových kompetencí ukazující na riziko ignorování vazby na konkrétní předmět poznání. A konečně kriticky nahlíží na (dlouhodobý) transfer jako kriterium efektivnosti učení. Hlavní příčinu selhání kurikulární reformy tedy na závěr vidí ve výzkumy nepodložených východiscích (a tedy v jejím ideologickém zadání), v ignorování výsledků psychologických a didaktických výzkumů učení a také hlasů zahraničních výzkumníků, kteří v průběhu předešlé dekády kritizovali logiku a klíčové koncepty (rámce, kompetence) univerzálně prosazovaného typu kurikulární reformy.

Sociální sítě v dnešní době působí jako platformy pro volný trh myšlenek. Regulace protiprávního obsahu ovšem není zdaleka dostačující a často dochází k zásahům do základních práv jejich uživatelů. Státy přitom nejsou fakticky schopny protiprávnímu chování čelit a ponechávají odpovědnost na sociálních sítích a jejich vlastních pravidlech. Současný odpovědnostní režim, založený na režimu notice-and-takedown, se ukazuje jako nevhodné řešení pro různé druhy projevů. Nesplňuje požadavky na právní jistotu uživatelů ani transparentnost procesu a umožňuje výrazné zásahy do jejich práv. Proto navrhujeme nastavit nový odpovědnostní režim, založený na principech notice-and-action, které zohledňují odlišnosti jednotlivých projevů i co nejvyšší míru vyvážení základních práv všech dotčených subjektů.

Anna Artwinska and Agnieszka Mrozik, eds., Gender, Generations, and Communism in Central and Eastern Europe and Beyond, New York: Routledge, 2020, 352 pp., £120.00 (hardback), ISBN: 978-0-36742-323-0.Clio: Femmes, Genre, Histoire, 48, no. 2 (2018)Lisa Greenwald, Daughters of 1968: Redefining French Feminism and the Women’s Liberation MovementGal Kirn, The Partisan Counter-Archive: Retracing the Ruptures of Art and Memory in the Yugoslav People’s Liberation StruggleMilena Kirova, Performing Masculinity in the Hebrew BibleAndrea Krizsan and Conny Roggeband, eds., Gendering Democratic Backsliding in Central and Eastern Europe: A Comparative AgendaLudmila Miklashevskaya, Gender and Survival in Soviet Russia: A Life in the Shadow of Stalin’s TerrorBarbara Molony and Jennifer Nelson, eds., Women’s Activism and “Second Wave” Feminism: Transnational HistoriesN. K. Petrova, Zhenskie sud’by voiny (Women’s war fates)Feryal Saygılıgil and Nacide Berber, eds. Feminizm: Modern Türkiye’de Siyasi Düşünce, Cilt 10 (Feminism: Thought in modern Turkey, vol. 10)Marsha Siefert, ed., Labor in State-Socialist Europe, 1945–1989: Contributions to a History of WorkZilka Šiljak Spahić, Sociologija roda: Feministička kritika (Sociology of gender: Feminist critique)Věra Sokolová and Ľubica Kobová, eds., Odvaha nesouhlasit: Feministické myšlení Hany Havelkové a jeho reflexe (The courage to disagree: Hana Havelková’s feminist thought and its reflections)Katarzyna Stańczak-Wiślicz, Piotr Perkowski, Małgorzata Fidelis, Barbara Klich-Kluczewska, Kobiety w Polsce, 1945–1989: Nowoczesność – równouprawnienie – komunizmp (Women in Poland, 1945–1989: Modernity, equality, communism)Vassiliki Theodorou and Despina Karakatsani, Strengthening Young Bodies, Building the Nation: A Social History of Children’s Health and Welfare in Greece (1890–1940) Maria Todorova, The Lost World of Socialists at Europe’s Margins: Imagining Utopia, 1870s–1920s Jessica Zychowicz, Superfluous Women: Art, Feminism and Revolution in Twenty-First-Century Ukraine

Úvodní část kritické stati stručně představuje autorku a prezentuje strukturu a obsah knihy Rámce války: za které životy netruchlíme?. Zohledněn je širší kontext a zvláštní ohled je věnován představení dosavadní publikační činnosti Judith Butlerové. Cílem je poukázat na to, že tematické zaměření a hlavní ideová východiska knihy mají v celém díle autorky nepopiratelnou kontinuitu.Následující pasáže se zaměřují na zprostředkování vybraných myšlenek více do hloubky, s důrazem zejména na rozbor autorčiny pozice k fenoménu my a oni a vztahu já k druhému. Kromě toho je pozornost věnována i konceptu rámování, v jehož osvojení tkví zvláštní význam pro porozumění hlavním autorčiným závěrům. Hlavní výhrady a polemika příležitostně prostupují celou prací, závěr poskytuje pouze shrnutí. The introductory part of the critical essay briefly introduces the author and presents the structure and content of the book Frames of War: When is Life Grievable?. Special regard is given to the broader context, particularly to referring to other works of Judith Butler that have already been published. The purpose is to point out the fact that the thematic interest and ideological basis of the book are deeply rooted and have undeniable continuity across Butler`s work. The following passages aim to present selected ideas in more detail, with a special focus on the analysis of the author's position to the Us and Them phenomenon or relation between Self and the Other. Besides this, attention is paid to the explanation of the concept called framing, in order to understand its particular importance for drawing key conclusions of the author. Major objections and reasons for disputation occasionally appear throughout the essay, the final part offers summary only.

Pokud žákům při výuce pravděpodobnosti nabídneme pestrý výběr kontextů, umožníme jim, aby se učili usuzovat v oblasti ”neurčitost‘, což může přispívat k rozvoji jejich kritického myšlení. Článek předkládá studii o tom, jak žáci čtvrtého ročníku rozvíjejí v kombinatorice strategie vyjmenovávání pomocí kritického myšlení. Žáky vyučoval student učitelství. Analýza práce žáků ukázala, jaké postupy používali. To znamená, že prezentované výsledky pocházejí ze sekundární analýzy. Ukazují, že mají-li se u žáků rozvíjet důmyslnější strategie pravděpodobnostního usuzování, musí jim k tomu být poskytnuto dostatek příležitostí. Studie zároveň ukázala, že kritické myšlení je pro rozvoj takového usuzování na jedné straně nezbytné a na straně druhé se jím též rozvíjí.

Článek je zaměřený na cíle výuky psychologie pro učitelské obory ve vztahu k obsahu výuky. Na tuto problematiku kurikula se díváme skrze výpovědi studentů, kteří absolvovali výuku psychologie na dvou pedagogických fakultách: jedné v České republice a jedné na Slovensku. Z hlediska obecně formulovaných cílů výuky psychologie – funkční psychologické gramotnosti – článek nabízí kritický pohled na aplikační rovinu výuky psychologie, kterou studenti kladně hodnotí a vyžadují, ale se kterou mohou být spojené dva obecné stereotypy vnímání psychologie: (1) věda, která dává rady, návody, tj. „kuchařky“, (2) a umožňuje „testovat“ a poskytuje „testy“. 
 Uvedené stereotypy vnímání psychologie totiž stojí na opačném pólu od funkční psychologické gramotnosti. Identifikaci těchto kritických oblastí cílů výuky psychologie spojených s aplikační rovinou by měla být věnovaná pozornost napříč formami kurikula. Navrhovaným východiskem je rozvoj kritického a psychologického myšlení ve výuce psychologie.
 Klíčová slova: funkční psychologická gramotnost, představy studentů, postoje studentů, výuka psychologie, stereotypy ve výuce, kurikulum.

Článek zvažuje některé dobře známé problémy v oblasti učení se fyzice ve světle současných studií týkajících se způsobu, jak lidé reagují na problémy, zejména pokud jde o rozlišení „rychlého“ a „pomalého“ myšlení. Dospívá k závěru, že záleží na volbě situace, v níž učíme „rychlé“ myšlení. To vede ke kritice současných úvah o „Badatelsky orientované výuce přírodovědných předmětů“. Článek uzavírá diskuse o problémech a příležitostech, které dnes stojí před vývojem fyzikálního kurikula.

Opakovaně se objevují apely, že škola má žáky vést mimo jiné ke kritickému myšlení, práci s literárními zdroji, badatelsky orientované výuce a plánování experimentů. Těmi, kdo má tyto přístupy a metody zprostředkovávat, jsou učitelé. Je proto důležité, aby budoucí učitelé rozeznávali důvěryhodné zdroje literatury, kriticky vyhodnocovali informace a v neposlední řadě měli správnou představu o tom, jak probíhá pedagogický a didaktický výzkum. I když není nutné ani možné, aby učitelé z praxe prováděli didaktický výzkum, je vhodné, aby znali metody a trendy, které jim pomohou aktualizovat a zefektivnit výuku. Myslíme si, že jednou z možných cest jak získat představu o úspěchu přípravy učitelů v naznačených doménách, je analýza absolventských prací studentů učitelství. Provedli jsme proto kvalitativní analýzu všech prací obhájených na našich domovských katedrách za poslední tři roky (n = 199) doplněnou o porovnání zastoupení metod a přístupů mezi absolventy dvou kateder, které se věnují přípravě budoucích učitelů biologie na Univerzitě Karlově. Didaktický výzkum obsahovalo 60 prací, absolventi k získání dat nejčastěji volili dotazník, který ale často nebyl pilotně ověřen. V řadě prací chyběly údaje o výběru respondentů. Absolventi obou kateder se lišili pouze v míře použití statistických testů. Zjištění jsou dále diskutována.

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu.

Vážení přátelé, příznivci Envigogiky, na přelomu roku znovu silně vnímáme, jak se všechno zrychluje. Pouze Envigogika v roce 2020 zpomalila. Na rozdíl od předchozích let jsme připravili pouze jedno číslo. Utěšujeme se, že tato pomalost je přednost, pokud je spojena s pečlivostí, a právě tou chceme přispívat do všeobecně se stupňujícího publikačního ruchu. Naším dlouhodobým cílem je udržet slow-publishing, takové trochu rukodělné nakládání s metodickými úvahami a názory našich autorů, jež nám laskavě svěřili. Zůstáváme jejich laskavými průvodci, ve vzájemné důvěře procházíme spolu s nimi procesem publikování, nastavujeme vztahy vstřícné pozornosti s recenzenty a všemi dalšími, kdo mají k textu co říci. Jsme malým (stále se zmenšujícím) ostrůvkem v moři hodnocení, uznaných výsledků, budování sfér vlivu – drobných vítězství a ztrát na bojišti moci, která se nyní rozpíná i do okruhu našich sdílených myšlenek a složitě dojednaných východisek vědeckého poznání. Hrozí, že je ovládne. My tuhle hru ale chceme hrát podle pravidel, která si (vědecká i ta obecně lidská) pravda zaslouží. Co je totiž pomalé: růst, zrání, vývoj druhů, ... Čtení jedné knihy od začátku do konce; proces učení, pokud má vést k vnitřní proměně. Láska a vztahy, které přinášejí trvalou hodnotu (i když trvalé samy o sobě nebývají). A taky psaní – to, které si složitě utváří vztah k popisované skutečnosti. Co je naproti tomu rychlé: krize, zánik, smrt, ... Úspěch, když závisí na oblibě a přízni davu. Zázračné vyléčení beze změny zvyklostí, zbohatnutí bez práce. Náhodné štěstí, výhra v hazardu. A co tvorba? Může rychle vzniknout i to, co potom přetrvá – bez přípravy, jen na základě okamžitého vnuknutí? My zde pokládáme vznik za pouhý vnější projev dlouhodobě běžících procesů: přemýšlení, dialogu, vzájemného kritického posuzování. Do těchto procesů se spolu s Envigogikou aktivně zapojujeme, což ostatně můžete i vy. Například se tentokrát nad textem Mikuláše Huby zamyslet, jak se za posledních 30 let vyvinula ochrana přírody na Slovensku, jakou roli v tom hráli jednotliví aktéři (a co na to řekla slovenská veřejnost), a k čemu to nakonec vedlo. Uvažovat spolu s Evou Pechočiakovou Svitačovou a Tomášem Pechočiakem o tom, jak může myšlení budoucích ekonomů formovat kromě jiného koncept ekogramotnosti. O tvorbě odborných textů dostupných online, a možnostech jejich využití ve vysokoškolské výuce vypovídá široce pojatá analýza kvality otevřených vzdělávacích zdrojů (prováděná na zdrojích Univerzity Karlovy); jsou zde představeny fungující wikisystémy využívané s větším či menším zájmem například lékaři, přírodovědci, nebo filosofy a knihovníky. Základem pro využití tématu odpovědné spotřeby ve vzdělávání na nižších stupních pak může být článek Udržitelná spotřeba a životní styl jako vzdělávací téma; představuje vzdělávací cíle, které by učitelé měli sledovat, pokud chtějí (spolu se svými žáky a studenty) působit na společenské změny dosažitelné v běžném životě každého z nás. Učitelům mohou sloužit i další texty z kategorie inspiračních – Plýtvání potravinami ve školních jídelnách autora Zdeňka Talácka, a dvě (stručné a podrobnější) rešerše Moniky Janákové: Krajina k ochutnání týkající se regionální kuchyně a léčitelství, či přehled současných metod zážitkové pedagogiky ve vzdělávání dospělých v zahraničí. Představme si nyní svět, kde všichni vsadí na rychlý úspěch a vzájemně se v této víře podporují. Sdílejí snadno dosažené výsledky, poskytují si navzájem adekvátní odměny. Ochota investovat do výjimečnosti či alespoň jinakosti všeobecně klesá, vždyť naopak zájem mnohých je mírou uznaného přínosu. Kvantita nahrazuje kvalitu a v nastalém shonu, snaze naplnit očekávání, uniká cosi podstatného. Mezery, které si uvědomuje stále méně lidí, se ovšem rychle plní náhražkami. Není už jasné, co nahrazují, a vlastně o to ani nejde. Všichni jsou zahlceni (předměty, informacemi), a kdesi nad hlavami klinkají rolničky, že to je konečně svět dostatku. Otevírá bezpočet nových možností – jen ne tu jedinou. Být sami sebou a hledat si svou vlastní cestu a vyjádření. Envigogika se pokouší tuto příležitost již 15 let přinášet. I proto nevstupujeme do běžných komerčních vztahů a za svou práci nepožadujeme žádnou odměnu. Na začátku jsme nastudovali pravidla, jak správně publikovat, a přijali etické závazky. Těmi se řídíme a jinak zůstáváme nezávislí – s jediným cílem, a tím je prošlapávat cestu tomu, co je nové. A co by se jinde třeba neuplatnilo. Až do toho spolu s námi nepůjdete, až cílem nebude samo sdělení, ale jen jeho impakt, pak tady pro vás už nebudeme. Už teď jsme ale vděčni za ty společně strávené roky, i za debatu, která se na našich stránkách postupně rozvinula. Co si přát do nového roku 2021? Zpočátku budeme šetřit energii, nabírat síly; víme, že to budeme potřebovat. Možná svět bude ještě zpomalený, může se ale najednou zrychlit ještě více – tak, aby dohonil všechny ztráty. Netušíme, ve kterém z těchto dvou případů bychom se mohli ztratit, a který naopak bude příležitostí k novému rozvoji. Možná to ale necháme na vás. V tomto případě můžete klidně hlasovat perem, vlastně klávesnicí. Psát, zůstávat v kontaktu, „on board“. Za všechny vaše podněty, výzvy, i nové texty budeme rádi – a dle svých sil se jim budeme (co nejlépe, a samozřejmě i co nejrychleji) věnovat. Už teď se na ně těšíme Jana a Jirka Dlouzí Za redakci Envigogiky