Journal articles on the topic 'Kulturní zdroje'

Cílem textu je představit kulturní plánování jako kulturně politický přístup široce rozšířený v zahraničí, který je vhodný také pro místní samosprávy v České republice. Součástí kulturního plánování je kulturní mapování, v rámci kterého se identifikují místní kulturní zdroje. Mezi přínosy tohoto přístupu k plánování patří prohlubování vztahů mezi kulturou a jinými oblastmi (kulturní cestovní ruch, sport, vzdělávání), podpora participace nebo zviditelnění přínosu kultury pro udržitelný místní a regionální rozvoj.

Stať je příspěvkem do současné sociologické diskuse o kulturním/kolektivním traumatu. Přidává příklad historické zkušenosti komunismu jako zdroje kolektivního traumatu k případům otroctví, holocaustu a nacismu, na nichž se zmíněná diskuse rozvinula, – a zároveň se systematicky zaměřuje na generační aspekt daného problému. V generační perspektivě představuje uvedené historické zkušenosti jako jedinečné případy kulturní definice traumatu a mezigeneračního přenosu traumatické zkušenosti. Zdůrazňuje přitom napětí mezi kulturní reprodukcí kontinuity dotčených kolektivit skrze vědomí kolektivně sdíleného historického osudu na jedné straně, a spory, skrze něž se kolektivní paměť udržuje, v nichž se ale současně odráží rozdílné generační zkušenosti příslušníků dané kolektivity a skrze něž se vědomí o generačních rozdílech reprodukuje, na straně druhé.

Myšlenku kulturní sociologie odstartoval nový pohled na francouzského sociologického klasika Émila Durkheima prezentovaný ve sborníku Durkheimian Sociology: Cultural Studies editovaným Jeffreym Alexanderem (1988). Odmítnut byl Durkheim - positivista, materialista, předchůdce strukturního funkcionalismu a teorie systémů, a pro kulturní sociologii byl objeven Durkheim jako teoretik náboženství a kultury, Durkheim subjektivistický. S tím Alexander spojil svébytnou periodizaci klasikova díla, která je založena na radikálním rozporu mezi pozdními a ranými pracemi. Inspirace pro kulturní sociologii byly čerpány téměř výlučně z pozdějšího období kolem díla Elementární formy náboženského života. Tento článek se bude snažit prozkoumat i rané Durkheimovy práce – Pravidla sociologické metody a Společenskou dělbu práce – a hledat v nich nové zdroje inspirace pro kulturní sociologii. V první zmíněné knize bych chtěl rehabilitovat Durkheimův positivismus, který nemusí být nutně chápan jako rozporný s kulturní sociologií. Naopak by mohl přispět k diskuzi o kulturní autonomii. Ve druhé zmíněné knize chci výrazněji odlišit ekonomickou a kulturní rovinu a diskutovat, jak by kulturní sociologie mohla chápat pojmy solidarity a dělby práce. Zvláštní důraz kladu na dva typy mezilidské vzájemnosti (sounáležitost/doplňující se různost), jež Durkheimovi slouží jako základ pro pojmy mechanické a organické solidarity. Kulturní sociologie by tyto typy podle mého názoru mohla dobře využít pro pojem kulturní identity.

Cílem této empirické studie, která vychází z ročního etnografického výzkumu na soukromé vysoké škole, je analyzovat, jaký význam má studijní program MBA v reprodukci sociálních diferencí. V první části je představeno teoretické pozadí studie, jímž jsou Bourdieuho koncepty kulturního, ekonomického, symbolického a sociálního kapitálu a jeho pojetí mechanismu sociální reprodukce skrze školské instituce. Druhá část příspěvku přibližuje klíčové rysy soukromé vysoké školy, kde se výzkum realizoval. Třetí část je věnována analýze manifestních cílů MBA programu, jímž je posílit kulturní a ekonomický kapitál studujících – rozvíjet jejich znalosti, kariérní perspektivy i úspěchy v podnikání. Vedle toho se zabývá MBA studiem coby zdrojem symbolického i sociálního kapitálu. Jak text ukazuje, MBA program je vedle prostředku získávání znalostí a dovedností současně prostorem konverze ekonomického kapitálu do kapitálu symbolického a sociálního. Ty následně zvyšují objem ekonomického kapitálu studujících, čímž dále upevňují jejich sociální pozici.

Mnoho sociologických teorií předpokládá privatizovanou a sociálně bezvýznamnou povahu individualizovaných a de-institucionalizovaných forem spirituality. Tato práce se tomuto pojetí vzpírá: rozebírá alternativní spiritualitu zaměstnanců a dobrovolníků neziskové organizace Embercombe (UK) a ukazuje ji jako deprivatizovanou. Embercombe pořádá jak kurzy osobnostního rozvoje, tak environmentálně a sociálně zaměřené programy. Tato organizace je v práci vymezena jako součást sítě nového sociálního a náboženského hnutí (New Age) a tzv. holistického milieu. Na základě tříměsíčního zúčastněného a nezúčastněného pozorování, hloubkových rozhovorů, studia dokumentů a následné analýzy těchto dat rozebírám způsoby, kterými aktéři propojují vlastní spirituální růst s touhou po transformaci lokální komunity a širší společnosti. Alternativní spiritualitu vykládám jako kulturní zdroj, který tematizuje sociální a environmentální problémy přesahující privátní životy aktérů spjatých s kulturou organizace. Tento text je tedy příspěvkem ke studiu spirituality ve veřejné sféře (zejména v občanské společnosti) a jejího vztahu k sociální změně.

Ve studii se věnuji konceptualizaci medicínského pluralismu v Maroku. Pozornost kladu zejména na berberskou etnomedicínu v pohoří Vysokého Atlasu na základě vlastního terénního výzkumu realizovaného v průběhu let 2014 až 2017. Moje vlastní závěry a poznatky se opírají o studium marockých medicínských systémů v širším vývojovém a kulturním kontextu. V první části studie se zaměřuji na vymezení etnomedicíny a biomedicíny v Maroku. V další části přibližuji berberskou etnomedicínu s důrazem na oblast Vysokého Atlasu, kde charakterizuji roli léčitelek, jejich metody léčby a způsoby využití léčivých rostlin. V obecné rovině pak provádím deskripci léčivých rostlin, jejich účinků a způsobů využití ve zkoumaném areálu. V poslední části studie představuji tradiční model udržitelného využití přírodních zdrojů a aktuální vývoj neudržitelného využití přírodních zdrojů, které se mohou projevovat ve změně berberské etnomedicíny, ale současně také vést až k zániku pluralitního medicínského systému v Maroku.

Slovensko zdravstvo lahko k svoji večji učinkovitosti pripomore tudi skozi sistematično razvijanje znanj in spretnosti zdravstvenih delavcev na nekaterih področjih, ki doslej niso bila dovolj tematizirana niti v dodiplomskem niti v vseživljenjskem izobraževanju zaposle­ nih. Gre predvsem za zajemanje iz bogate zakladnice znanja družboslovnih in humanistič­ nih ved, ki pretežno naravoslovno­medicinsko izobraženim strokovnjakom omogoča razvoj sposobnosti za učinkovito delo s kulturno raznolikimi uporabniki zdravstvenega varstva.

Članek obravnava tematiko zdravja v izobraževanju odraslih. Izhodišče razprave je sodobno pojmovanje zdravja, ki se uveljavlja v družbenih vedah in se razume kot fizična, psihosocialna in duhovna dobrobit. Poudarjena je tudi misel, da je zdravje proces in da zdravstveno stanje določajo tako subjektivni kot okoljski dejavniki. To odpira vrata teoriji salutogeneze, povezani s prepričanjem, da je zdravje mogoče izboljšati s pomočjo zdravstvene vzgoje in promocije zdravja. Koncept okoljskih in socio-kulturnih dejavnikov, ki odločajo o zdravju in vprašanja, ki se nanašajo na z zdravjem povezani vidik kakovosti življenja, so tudi uporabljeni kot referenčni okvir in teoretska podlaga za to pedagoško razpravo o zdravju kot predmetu izobraževanja odraslih.

Příspěvek se věnuje výsledkům studie realizované jako součást dizertačního výzkumu, jejímž cílem bylo prozkoumat rodičovskou percepci základního vzdělávání žáků ruského a ukrajinského původu. Teoretický rámec se soustřeďuje na okolnost minoritního původu a sociokulturní kapitál rodiny a jejich roli v rámci školní docházky. Dlouhodobý kvalitativní výzkum byl veden následujícími výzkumnými otázkami: Jak rodiče hodnotí české základní školství a spolupráci se školou? Jak vyhodnocují svou pozici v rámci edukačního procesu a od čeho ji odvozují? Které strategie ve vztahu ke vzdělávání zvažují a volí a co je ovlivňuje? Výzkumný soubor tvořilo deset rodinných jednotek s alespoň jedním žákem základní školy hlavního vzdělávacího proudu. Tvorba dat probíhala formou polostrukturovaných rozhovorů s rodiči, případně doplněných o pozorování rodinné interakce a neformální rozhovory s dětmi. Navzdory limitům v podobě velikosti výzkumného souboru, který neumožňuje představit zobecňující závěry, zjištění poukazují na ambivalentní charakter kulturní odlišnosti, která funguje jako potenciální zdroj praktických, sociálních a psychologických bariér. Ty pak spolu s dalšími sociokulturně založenými rozpory představují významný aspekt reflexe a případné transformace očekávání, aspirací a cílů, které rodiče na vzdělávání zaměřují.

Artefakty vytvořené člověkem jsou na jedné straně kulturně univerzální, neboť představují vylepšené prostředky pro naplňování evolučně starých biologických funkcí (získávání potravy, hájení teritoria, prezentace sociálního statusu, reprodukce a organizace života sociální skupiny). Na straně druhé se kultury v jejich detailních formách velmi liší díky rozdílům v technologiích, náboženství, symbolice, módě, aj. Jedním z témat archeologické antropologie je vztah člověka a artefaktu, který lze vyjádřit trojstrannou interakcí artefaktu, člověka a účelu. Artefakt je podřízen dostupnosti (přírodní prostředí) a vlastnostem použité suroviny, současně však bezprostředně odráží vlastnosti člověka (resp. společnosti), který ho používá (tělesné rozměry, věk, pohlaví, zdravotní stav, časové možnosti, technologickou úroveň, materiální zdroje, tradice), zároveň musí v požadované míře respektovat účel, pro který byl vyroben, resp. ke kterému se užívá (pracovní/utilitární funkce, móda, symbolika, náboženství aj.). Každý konkrétní artefakt nezbytně zahrnuje všechny tyto tři komponenty, jejich vzájemný vztah však není triviální. Na příkladu několika artefaktů z archeologických nálezů (opevnění římského krátkodobého tábora, náramek v době římské a stěhování národů, bota a ostruha, hradba a sekera v 9. století, prsten ve starší době bronzové) jsme se pokusili demonstrovat určitou autonomii uvedených tří rovin a současně jejich specifické interakce. Interpretace role každého konkrétního archeologického artefaktu v životě tehdejšího člověka/společnosti by měla zohledňovat všechny zmíněné roviny.

Sociokulturna animacija ima v francoskih bolnišnicah dolgo tradicijo, ki se je najverjetneje začela v letih od 1800 do 1810 z Markizom de Sadom, ko je bil ta hospitaliziran v eni od pariških bolnišnic in je skupaj z bolniki pripravil gledališko predstavo, te pa se je udeležila domala vsa pariška družbena smetana. V letu 1999 so podpisali konvencijo »Kultura in zdravje« in kultura se je začela seliti v bolnišnice. Te so se začele spreminjati v ustanove, odprte v kraj, kjer delujejo, po drugi strani pa so bolniki in osebje tako pridobili drugačen pogled na telo in kulturo. Slovenska univerza za tretje življenjsko obdobje že dalj časa izobražuje bolnišnične kulturne mediatorje (svoje študente), ki znanje in kulturo, ki ju pridobivajo s študijem na univerzi, posredujejo bolnikom, sorodnikom bolnikov in osebju, vse v okviru Univerzitetnega kliničnega centra Ljubljana. V članku oblikujemo okvir za razmišljanje o pomenu in implikacijah temeljne pravice do kulture.

Slovensko združenje za duševno zdravje (Šent) pomaga duševnim bolnikom, da zaživijo boljše življenje od tistega, ki jim ga ponuja hospi­talizacija. V Sloveniji je najpogostejša duševna bolezen shizofrenija. Po pomoč v Šent prihajajo ljudje med 18 in 42 letom starosti, zaskrbljuje pa poda­tek, da jih je skoraj polovica stara med 28 in 32 leti, torej v najbolj aktivni dobi življenja. Že kra­ tek obisk v psihiatrični bolnišnici nam pove, da je to okolje izrazito nespodbudno in obremenjujoče za bolnika, ki se opazuje v ogledalu drugih oseb v stigmatizirajočem okolju in tako spreminja zavest o svojih zmožnostih. V Šentu organiziramo tečaje tujih jezikov, obiske kulturnih prireditev, izlete, športne in druge dejavnosti. Za svoje člane orga­ niziramo tudi stanovanjske skupine, v katere vključujemo ljudi, ki ne zmorejo živeti sami. Vsa­ko leto pripravimo nekaj taborov in daljših izle­tov, organizirano imamo sk upino za samopomoč, prav tako pa svoje člane usposabljamo za manj zahtevna dela.

Vážení čtenáři, milé kolegyně a kolegové, přátelé celoživotního vzdělávání, právě jste otevřeli první číslo časopisu Lifelong Learning – Celoživotní vzdělávání vydané v roce 2020, tedy v roce, který si budeme jistě všichni ještě dlouho pamatovat. Myslím si, že obsah tohoto čísla je velice zajímavý. Mohu říci, že jsme si na jeho přípravě dali záležet, ale nebylo jednoduché jej vzhledem k dramatickým událostem letošního jara sestavit. Číslo 1 / 2020 je polytematické a obsahuje tři studie, jeden diskusní příspěvek, zprávu z konference a recenzi odborné publikace. O jakých konkrétních tématech se tedy vlastně dočtete? Teoretická studie Martina Kopeckého z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy navazuje (řečeno jeho slovy) na bohatou diskusi o smyslu celoživotního vzdělávání a učení, která je v politické, praktické i akademické sféře vedena v souvislosti s přístupy mezinárodních organizací. Autor se ve svém příspěvku snaží rekonstruovat myšlenky Jana Amose Komenského s cílem využít jich jako zdroje pro inspiraci v současné době změn a krizí globalizovaného světa. Ve své studii kontextuálně propojuje myšlenky tohoto velikána pedagogiky se vzdělávací politikou UNESCO a její obsah je skutečně inspirativní. Kolegyně Bohdana Richterová a Hana Kubíčková z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity reflektují ve své studii jedno z témat cyklů participačního akčního výzkumu na příkladu roční spolupráce skupiny dvanácti pedagogů z ostravských základních škol a dvou akademických pracovnic Ostravské univerzity. Přínosem této studie je identifikace základních limitů a možností vzájemné spolupráce, sdílení zkušeností z problémových situací v praxi pedagogického prostředí a také nástin možností rozvoje sebereflexe a zdravého sebeprosazení jednotlivých aktérů. Velmi zajímavý příspěvek zaslali kolegové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, konkrétně Jiří Zounek, Klára Záleská a Libor Juhaňák z Ústavu pedagogických věd. Jejich studie se zabývá tím, jak je ve školské politice tří evropských zemí (Česko, Slovensko, Polsko) formulována problematika ICT, a současně nahlíží na školskou realitu – tedy na skutečné vnímání a využívání digitálních technologií učiteli při práci. Autoři při zpracování příspěvku vycházeli z výsledků tří mezinárodních srovnávacích výzkumů. Diskusní příspěvek Kamila Janiše ml. z Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě se zabývá zajímavým tématem, které se týká volného času. Přináší zde téma tzv. polovolného a antivolného času a zabývá se jím s ohledem na populaci seniorů. Zatímco většině z nás jsou dobře známy pojmy „volný čas“ nebo „volnočasové aktivity“, pojmy „polovolný čas“ a „antivolný čas“ jsou dosud využívány spíše úzkou skupinou odborníků. I proto bude určitě zajímavé si tento diskusní příspěvek prostudovat včetně závěrečných otázek a polemik. Součástí prvního letošního čísla je také recenze odborné publikace nazvané Andragogické aspekty využívania voľného času. Autor recenze Michal Koricina z Pedagogické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre oceňuje zejména komplexnost obsahu publikace, především s ohledem na teoretická východiska pro různorodou kulturně-výchovnou práci a také na potřebnost obohacení portfolia odborných publikací pro pracovníky v oblasti kulturněosvětové andragogiky, zaměřených na tuto problematiku. V roce 2019 si na Slovenské polnohospodárské univerzitě v Nitře připomněli 55 let pedagogického vzdělávání prostřednictvím mezinárodní vědecké konference pod názvem Universitas Moderna. Je nám ctí, že můžeme na stránkách našeho časopisu uveřejnit stať kolegyně Timeí Šeben Zaťkové z tamějšího Centra pedagogiky a psychologického poradenství, ve které shrnuje nejpodstatnější informace o této události včetně zajímavých a inspirativních závěrů. Přeji vám příjemné a podnětné chvíle ve společnosti našeho časopisu, hlavně hodně zdraví, a těším se na vaše příspěvky, kterých není nikdy dost. Petr Adamec předseda redakční rady

Članek presoja uveljavljanje programa opismenjevanja o duševnem zdravju – Prva pomoč na področju duševnega zdravja – in njegove vpeljave med etnične manjšine in migrante. Osredotoča se na preoblikovanje programa v smeri kulturno občutljivih vsebin in metod izvajanja. Na podlagi evalvacije njihovih uporabnikov povzema predloge za nadaljnje izboljšave in prilagajanje njihovim »kulturnim potrebam«. Glede na rezultate omenjenih evalvacij članek opozarja na nujnost premika od upoštevanja »zgolj« kulturnih razsežnosti duševnega zdravja k obravnavi strukturnih ranljivosti, ki vplivajo na živete izkušnje migrantov, kar vključuje tudi kritično presojo samega koncepta opismenjevanja.

Díky odvěké touze lidí shromažďovat a uchovávat nejrůznější předměty existují v současnosti na světě desítky tisíc muzeí s miliony sbírkových předmětů. Muzea jsou místa veřejná, místa pro veřejnost přímo určená, místa ve velké míře také placená z veřejných zdrojů, tedy místa, která ovlivňují společnost a zároveň jsou jí ovlivňována.

Přehledová studie mapuje aktuální vývojové tendence v didaktice. V první části jsou vymezeny pojmy obecná didaktika, mezioborová didaktika, oborová a předmětová didaktika. V návaznosti na to jsou představeny nejvýraznější didaktické tradice a koncepce rozvíjené v různých kulturních oblastech (německé, skandinávské, frankofonní, angloamerické a dalších). V dalším kroku jsou rozebírány dva podstatné impulsy, které přispěly k emancipaci a rozvoji oborových didaktik – impuls profesionalizační a impuls kurikulární. V další části studie je pozornost zaostřena na didaktiky přírodovědných předmětů. Jsou tematizovány trendy v didaktice přírodních věd a zdroje inspirace z jiných oborových didaktik. V závěru studie jsou rozebírány perspektivy dalšího vývoje didaktiky, resp. oborových didaktik v České republice. Kritická analýza vývojových tendencí v celkovém pohledu naznačuje, že didaktika je na vzestupu, a to přinejmenším v kontinentální Evropě, kde má úctyhodnou tradici a vysokou společenskou závažnost.