Academic literature on the topic 'Objektivistisk'

Jednim svojim dijelom članak je posvećen dvjema nesvjesnim presumpcijama bitno vezanima uz naše (perceptivno i misaono) znanje: presumpciji stvarnosti i presumpciji bitne idealnosti stvari. Presumpcija stvarnosti drži naše osjete primarno pojavom stvarnosti, zbilje (a ne tek pojavom u našem umu). Pritom, u skladu sa samom idejom stvarnosti, da bi se uistinu potvrdila kao pojava nečeg stvarnog i zbiljskog, pojava mora u sadržajnom pogledu biti i javna i objektivno određena. U tom se smislu naše perceptivno znanje pokazuje bitno utemeljenim i na senzornoj informaciji i na ideji stvarnosti. Presumpcija bitne idealnosti stvari drži mogućnost, nemogućnost i nužnost pojedine stvari bitno ovisnom o njezinoj ideji, je li (ta ideja) u sebi protuslovna ili neprotuslovna, odnosno (kad je riječ o nužnome) je li njoj oprečna ideja u sebi protuslovna ili neprotuslovna. U tom smislu, naše se (misaono) znanje o mogućem, nemogućem i nužnom pokazuje utemeljenim na ideji protuslovlja. Drugim svojim dijelom članak je posvećen epistemološkim implikacijama dvaju međusobno suprotnih shvaćanja ideje što dominiraju zapadnom filozofskom tradicijom. Ako su, naime, ideje tek reprezentacije u našem umu, onda subjektivizam u pogledu našeg znanja (bilo perceptivnog, bilo misaonog) čini se da je neizbježan. Ali, ako su ideje sama bit stvari, onda je naše znanje (bilo perceptivno, utemeljeno na ideji stvarnosti, bilo misaono, utemeljeno na ideji protuslovlja) objektivno određeno. Pokazuje se, dakle, da u pozadini tih dvaju međusobno suprotnih shvaćanja ideje leži suprotnost između subjektivističke i objektivističke koncepcije našeg uma i znanja. U završnom odsječku članka ukratko je razmotren problem opravdanja tih dviju koncepcija uma, u okviru kako neutralnog (kartezijanskog), tako i zdravorazumskog (reidovskog) pristupa spoznajnom opravdanju, s polučenim zaključkom da se unutar neutralnog pristupa ni jedna koncepcija ne čini opravdanom, dok se unutar zdravorazumskog pristupa objektivistička koncepcija pokazuje u potpunosti opravdanom.

Dengan karakter penafsiran yang realis, tematis, temporal,transformatif dan eksperimental, metodologi tafsir yang ditawarkanH{assan H{anafi menunjukkan bingkai pembaruan pemikirannyasekaligus tampak digiring untuk melegitimasi proyek pembaruannyayang bercorak kiri. Keberpihakan ini menyebabkan H{assan H{anafimenolak pretensi objektivistik sebagaimana yang lazim ditemukan dalampenafsiran al-Qur‟a>n modern. Dengan karakter di atas H{assan H{anafiingin menegaskan subjektivitas dan kepentingan (ideologis) yangmenjadi tujuan penafsirannya. Dengan demikian penilaian AminAbdullah bahwa H{assan H{anafi telah menghindarkan diri daripenafsiran yang subjektif dan menjadikan teks sebagai sekedar justifikasidan dalih bagi kepentingan penafsir, perlu dipertimbangkan, sebabkenyataannya H{assan H{anafi terjebak dengan problem-problem sosialyang bernuansa pembebasan, problem-problem yang memang selaludihadapi dalam kehidupannya

Rad estetički razmatra povezanost, odnosno neodvojivost umjetnosti i ‘ludila’. Ludilo kao psihologijski i psihijatrijski pojam ne postoji, on je društveni konstrukt i kvalifikativ koji se često koristi da bi društvena većina diskvalificirala društvenu manjinu ili pojedince koji odstupaju od većinskih vrijednosti. U radu se tumači kako umjetnost jest ludilo jer je za originalno umjetničko stvaranje potrebna ekscentričnost koja često dovodi do osude. Ludilo se u umjetnosti razmatra na dva temeljna načina. Prvi na razini objektivističke estetike kada je ludilo tema, odnosno objekt umjetničkog djela, a drugi na razini subjektivističke estetike kada je ludilo subjekt, odnosno autor umjetničkog djela. Prikazuju se remek-djela velikih svjetskih umjetnika koji su bolovali od određenih mentalnih bolesti uslijed kojih su dobivali sve veću inspiraciju. Zaključno se pokazuje kako je umjetnost u objektivnom i subjektivnom smislu kao nužna ekscentričnost neodvojiva od ludila koje je time preduvjet umjetničkog djela.

(nemacki) In diesem Text wird der Frage nachgegangen, wie die h?ufige Beschreibung von Hegels Rechtsphilosophie als einer 'institutionalistischen' Theorie, die sich vor allem unter dem Einfluss der von Dieter Henrich vorgeschlagenen Hegel-Deutung verbreitet hat, zu verstehen ist. Hinter dieser Beschreibung steckt oft der Vorwurf, dass Hegel das individuelle Subjekt objektivistisch als ein der substanziellen Ordnung des Staates und der Gesellschaft ganz untergeordnetes Moment behandelt (J. Habermas). Es stellt sich aber heraus, dass der Institutionalismus, sowohl in der Rechtstheorie im engeren Sinne (etwa bei M. Hauriou) als auch bei Hegel, durchaus als eine Alternative zum Objektivismus, vor allem zu einer objektivistischen Normauffasung verstanden werden kann. Insbesondere versucht Hegel, einen Ausweg aus den Schwierigkeiten der Kantischen normativistischen Rechts- und Moralphilosophie zu finden: Die Stufenfolge seiner 'Theorie der Institutionen' ist aus der Bem?hung hervorgegangen, die Objektivit?t der Norm mit der wirklichen und t?tigen Subjektivit?t zu vermitteln.

Příspěvek popisuje paradigmatický obrat, který pozměňuje raně moderní východiska vědy. Opouští objektivistický realismus a korespondenční teorii pravdy a poznání. V textu autor představuje pragmatistickou teorii poznání (Dewey) a závěry pozdní fenomenologie (Merleau-Ponty, Barbaras, Ricoeur), která znovu objevuje faktické kořeny transcendentální roviny. Oba směry zdůrazňují vliv tělesnosti na proces poznání, což vede k závazkům, jež významně proměňují metafyzická východiska moderní vědy. Změny, které autor popisuje, se dotýkají jak metodologické, tak teoretické roviny. Na rovině metodologie autor poukazuje na to, jak je rozpouštěna příliš striktní hranice mezi přírodními a sociálními vědami a mezi kvantitativní a kvalitativní metodologií, a dokládá potřebu nahradit tato rozdělení tzv. „kontinuitou disciplinovaného vědeckého výzkumu“. Na teoretické rovině autor popisuje změnu role teorie a význam, jaký v této proměně hraje znovuobjevení somatické dimenze lidského poznání. Všechny tyto změny zásadně proměňují sebereflexi vědy jak na obecné úrovni, takna úrovni jednotlivých disciplín – tedy i v pedagogice.

U svim se Isakovićevim ostvarenjima mogu uočiti slike prošlog i slike savremenog, historijska i ovovremena slika svijeta. Ipak, i u jednom i u drugom slučaju, u cjelini, Isaković traga za nepromjenljivom slikom ljudske dvojnosti, on je sav u naporu označavanja krajnosti ljudske egzistencije, neprekidnom srazu gradilačkog i rušilačkog principa, koje ćemo jednako prepoznati i u kozmičkom i u antropološkom, i u prošlom i u sadašnjem. On daje analitičke slike odraza i obrisa u ljudskim postupcima i stvarima i pojavama oko njih, te se ti obrisi mozaički slažu u više ili manje cjelovit i koherentan pripovijedani motiv, upravo skup, snop analitičkih podataka obično bez zaključenih sinteza, sa objektivistički otvorenim slikama za čitalačko opredjeljenje i zaključak. Kao dramski pisac (To, Generalijum, Hasanaginica…), Isaković će se realizirati krajem sedamdesetih i početkom osamdesetih godina prošlog vijeka. On spada u grupu dramskih pisaca koji u tom periodu istražuju moderni teatar i preispituju utjecaje modernog teatra. Zagledan je u prošlost, korespondirajući sa suvremenošću, on se vezuje za našu domaću bošnjačku književnu, narodnu i kulturnu tradiciju, koju, dakle, oblikuje na nov originalan način, izvlačeći univerzalne poruke i smisao.

Cílem teoretické studie je nastínit strukturální problémy mediální výchovy vyplývající z její teoretické závislosti na mediálních studiích a sociálněvědním paradigmatu výzkumu mediálních účinků. V úvodu je mediální výchova představena v teoretickém poli mediálních studií. Je argumentováno, že mediální výchova nedisponuje vlastní teorií, nýbrž odvozuje poznatkový aparát, didaktické cíle, obsah a metody od dominantních konceptů médií generovaných v oboru mediální studia. Strukturálním elementem mediálněpedagogické praxe je přitom koncept účinků médií a přístup k jejich zkoumání. Převaha sociálněvědního přístupu ve výzkumu mediálních účinků vede k formování konceptu mediálních účinků, které lze pozorovat, popsat a zobecnit. Tento přístup však neumožňuje plně uchopit problematiku médií v jejich sociálním a kulturním kontextu a vede k ustavení mediální výchovy, která je protekcionistická, normativní a objektivistická. Závěrem je pak nabídnuta alternativa v podobě kritického přístupu umožňujícího strukturovat mediální výchovu jako autonomní výzkumné a pedagogické pole. Mediální výchova může nabírat řadu různých podob na základě toho, jaké teoretické koncepty médií považuje za referenční. Dominantní model mediální výchovy, orientovaný na sociálněvědní paradigma výzkumu mediálních účinků, může být obohacen o další perspektivy, které umožní komplexnější porozumění médiím v jejich sociálním kontextu a povedou ke kritické reflexi nejen mediálních, ale obecně sociálních a mocenských praxí. Takové pojetí mediální výchovy bude efektivněji přispívat k rozvoji kriticky smýšlejícího aktéra mediální komunikace. Je nezbytné znovu promyslet teoretická východiska a cíle mediální výchovy a vyvázat ji z teoretické závislosti na konceptu mediálních účinků formulovaného v sociálněvědním paradigmatu mediálních studií. Integrace interpretativních a kritických přístupů podpoří lépe rozvoj kritické mediální gramotnosti a umožní mediální výchově vytvářet vlastní poznatkový aparát a organizovat autonomně vlastní pedagogickou praxi.

ZusammenfassungAnthony Giddens hat mit seiner „Theorie der Strukturierung“ ein Theoriedesign entwickelt, das sich um die Überwindung der heute noch dominierenden abstrakten Entgegensetzung von (subjektivistisch orientierten) Handlungs- und (objektivistisch ausgerichteten) Strukturtheorien bemüht. Ihm geht es darum, die soziale Realität weder bloß als Handlungskontingenz noch ausschließlich als Strukturobjektivität zu fassen, sondern als dynamischen Prozeß handlungsförmiger „Strukturierung“. Im Mittelpunkt der „Theorie der Strukturierung“ steht daher die Reformulierung von Struktur als „Dualität von Handlung und Struktur“. Giddens hat seinem sozialtheoretischen Ansatz in einer Fülle von Publikationen - die wichtigsten sind im Literaturverzeichnis zu diesem Beitrag vermerkt - Profil verliehen. Daneben hat er sich aber auch mit den historischen Eigentümlichkeiten der modernen Gesellschaft beschäftigt. Dabei orientiert er sich, in allerdings pointiert kritischer Manier, an Prämissen der Marxschen Tradition. Im Interview ging es um beides: Zunächst wurden Fragen zur „Theorie der Strukturierung“ behandelt und im Anschluß daran aktuelle gesellschaftstheoretische Themen diskutiert.

I vårt samhälle finns många miljöproblem och olyckor av olika slag inträffar som påverkar vattens kvalitet. Till exempel översvämningar eller oljeutsläpp kan leda till att vattendirektivets mål, en god vattenstatus, inte kan uppnås eller bevaras i en vattenförekomst. Att förstå, förebygga och åtgärda sådana händelser är en viktig del av vattenhanteringen. I denna uppsats gör jag ett försök att koppla samman två huvudinriktningar som kan urskiljas i diskussionen om risker. Det är ett traditionellt naturvetenskaplig perspektiv som i uppsatsen benämns som ett objektivistiskt perspektiv och som representeras av teknisk riskanalys, samt ett perspektiv som har sin grund i sociologin och som tar ett konstruktivistiskt grepp om riskfrågor, här representerat av miljökonstruktivism. Syftet med uppsatsen är att titta på hur vattendirektivets artikel 4 punkt 6, som berör tillfälligt undantag från god status vid olyckor, ska tolkas och hur direktivet för vatten kan komma att påverka hanteringen av olyckshändelser. Jag identifierar behov av förändring i nuvarande riskhantering och tittar på hur begreppet indikatorer kan tolkas. Vidare diskuteras hur ett konstruktivistiskt perspektiv användas för att förstå och hantera risker. Slutligen förs diskussion om hur en gemensam tvärvetenskaplig diskussionsgrund kring risker skulle kunna se ut. För att belysa dessa frågeställningar använder jag två olika händelser som exempel på risker i uppsatsen, översvämningarna i södra Norrland under sommaren år 2000 samt oljeolyckan med fartygetFu Shan Hai utanför Bornholm sommaren 2003. För att besvara de frågeställningar som ställts upp har intervjuer med anställda på kommun och länsstyrelser i de berörda områdena genomförts och texter, i form av rapporter om de två händelserna, har analyserats.

Slutsatserna i uppsatsen är att det, för att få ett effektivt arbete med risk- och miljöfrågor, måste arbetas fram tydliga riktlinjer för vattendirektivet. Tidigare inventeringar av risker från till exempel kommuner, länsstyrelser och Räddningsverket kan ligga till grund för bedömningen av potentiella händelser, konsekvenser och åtgärder. Vid olyckor som de som diskuteras i uppsatsen kan många olika typer av konsekvenser uppstå och det är svårt att förutsäga vilka skador kan uppkomma. Dagens riskhantering begränsas av att ansvarområdena är utspridda och riskidentifieringen är idag splittrad på olika myndighetsnivåer. Analysen av intervjuer och texter visar att den personal som arbetar med räddningstjänst har bristfälliga kunskaper om olyckors miljökonsekvenser. En bättre och målstyrd organisation och samarbete mellan olika ansvarsområden som räddningstjänst och natur- och miljövård, både hierarkiskt och geografiskt, är en förutsättning för ett effektivt riskhanteringsarbete. Ingen klar slutsats kan dras om hur indikatorer kan användas i arbetet med stora olyckor. Det är viktigt att det efterhand utarbetas en klar definition hur begreppet ska tolkas.

Miljö- och riskfrågor kopplas inte bara samman med naturen utan även i högsta grad med vårt samhälle. Jag hävdar att en mer jämlik roll mellan olika vetenskaper krävs, baserat på en förståelse om miljö- och riskproblem som flervetenskapliga. Detta är en grundläggande tanke i mycket av det miljö- och riskarbete som sker idag. Jag föreslår att en stratifierad ontologi kan fungera som denna gemensamma diskussionsgrund för hur utbyte av vetenskaplig kunskap skulle kunna ske och hur olika vetenskapliga discipliner ska förstås i förhållande till varandra.

Äldreomsorgen är en sektor som står inför stora utmaningar på grund av det ökade antalet äldre i kombination med svårigheter vad gäller rekrytering och kompetensförsörjning. För att klara av denna utmaning har en större kommun i södra Sverige undersökt alternativa kompetenser inom området och funnit att undersköterskans kompetens kan frigöras genom att omfördela arberbetsuppgifterna vad gäller service. Genom att serviceuppgifterna istället överförs till en ny yrkesroll, så kallad Vårdnära servicetjänster, kan detta komma att lösa delar av kompetensförsörjningen. Den rådande arbetsmarknaden, som präglas av rekryteringssvårigheter, sammanfaller med att det finns personer som står långt ifrån arbetsmarknaden. I vår kvalitativa intervjustudie har vi genomfört två enskilda intervjuer med personer som är väl insatta i ämnet samt genomfört en fokusgruppsintervju för att undersöka hur yrkesverksamma, som på daglig basis arbetar med att stötta personer att hitta sin plats på arbetsmarknaden, uppfattar den nya yrkesrollen. För att analysera vårt empiriska material har vi använt oss av tre teoretiska utgångspunkter vilka är Human Relations perspektivet, begreppet kompetens samt den objektivistiska pluralismen. I resultatet framkommer generellt att yrkesrollen kan komma att bli aktuell för de personer som av olika anledningar ännu inte hittat sin plats på arbetsmarknaden. Det har även framkommit andra tydliga vinster i kombination med vissa utmaningar som behöver tas i beaktande i det fortsatta arbetet med den nya yrkesrollen. I kommunen där studien utförts är yrkesrollen i dagsläget inte verksam och därför blir det en utmaning att diskutera dess framtida funktion och införandeprocess. Engelsk titel: Care Services- An opportunity for change? Nyckelord: äldreomsorg, Vårdnära servicetjänster, kompetens, rekrytering, Human Relations perspektivet, den objektivistiska pluralismen.
Elderly care is a sector facing major challenges due to the increased number of elderly people in combination with difficulties regarding recruitment and providing competence. In order to cope with this challenge, a larger municipality in southern Sweden has examined alternative competencies in the area and found that the competence of the assistance nurse can be released by redistributing the duties regarding service. Due to the fact that service duties instead are transferred to a new profession, called Care Services, this may solve a part of providing competence. The current labor market, which is characterized by recruitment difficulties, coincides with the fact that there are people far from the labor market. In our qualitative interview study, we have conducted two individual interviews with individuals who are well aware of the subject and we have also conducted a focus group interview in order to examine how professionals, who work on a daily basis to support people find their place in the labor market, perceive the new profession. In order to analyze our empirical material we have used three theoretical starting points, which are the Human Relations perspective, the concept of competence as well as objectivity pluralism. In general, the results show that the new profession may be relevant to those persons who for various reasons have not yet found their place in the labor market. There have also been other clear profits combined with certain challenges that need to be taken into account in the future work with the new profession. In the municipality where the study was conducted, the new profession is not yet active and therefore it is challenging to discuss its future function and the implementation. English title: Care Services- An opportunity for change? Keywords: elderly care, Care Services, competence, recruitment, Human Relations perspective, The objectivity pluralism.