Journal articles on the topic 'Osobní zkušenost'

Formativní hodnocení je aktuálně často diskutovaným hodnoticím přístupem, který může vést ke zvýšení kvality výsledků žáků v přírodovědných předmětech. ASSIST-ME byl evropský projekt, jehož hlavním cílem bylo pomoci efektivní implementaci formativního a sumativního hodnocení do badatelsky orientovaného vyučování přírodovědných předmětů a matematiky na základní a střední škole v různých evropských vzdělávacích prostředích a také ověřit připravenost současných a budoucích pedagogů k využití formativního hodnocení ve výuce.Tento příspěvek prezentuje výsledky sondy zjišťující zkušenosti žáků vybraných základních škol a nižšího cyklu víceletých gymnázií v Jihočeském kraji s různými hodnoticími metodami při výuce přírodopisu a biologie. Důraz byl také kladen na znalost a osobní zkušenost žáků s formativním hodnocením. Celkem byla dotazníkovým šetřením získána data od 1 848 respondentů. Bylo zjištěno, že na vybraných školách převládá zejména sumativní hodnocení, které však samotní žáci shledávají jako vyhovující způsob hodnocení a preferují jeho upřednostnění před jinými hodnoticími způsoby. Žáci shodně uvedli, že jsou převážně zkoušeni písemnou formou, v níž se učitelé zaměřují zejména na jejich znalost obsahu. Zhruba polovina respondentů měla osobní zkušenost s formativním hodnocením.

Výsledky realizovaného kvalitativního výzkumu, který využil metody zakotvené teorie, ukazují privatizaci náboženské zkušenosti uvnitř církevních organizací, zvláště na příkladu případové studie osmi mladých lidí, kteří se považují za aktivní členy římskokatolické církve. Všichni respondenti žili v čase realizace výzkumu v podobných podmínkách: byli finančně soběstační, stále nesezdaní a žijící sami, bez partnera. Z hloubkových rozhovorů s nimi vzešly tři ideální typy věřících, jež se zakládají na postojích dotyčných respondentů k církevní organizaci na straně jedné a jejich subjektivní víře na straně druhé. V prvním případě se jedná o subjektivní, intimní a individualizovanou náboženskou zkušenost, která předurčuje postoj věřícího k církvi, včetně jejích rituálů a pravidel. Ve druhém případě jsou subjektivní víra a členství v církvi neoddělitelně propojené. Do třetice se pak osobní náboženská zkušenost jeví být takřka zcela výsledkem internalizovaných náboženských norem a účasti na církevních obřadech.

Pro hledání odpovědi na otázku, jakých podob může fenomén displacement/vymístění nabýt, v jakých oblastech a jakými způsoby se může objevovat a projevovat, jsem zvolil linii tématu morální indiference (morální netečnosti), jakožto tématu morálního vymístění. Právě toto téma se v textu objeví hned v několika podobách; ty se do jisté míry odrážejí v názvech jeho třech hlavních částí. Počáteční částí textu povedu úvahu po linii Goffmanova pojetí procesů stigmatizace. Stigmatizaci chápu jako specifickou osobní, případně skupinovou situaci vymístění morální dimenze sociálních interakcí. Druhou část věnuji zamyšlení nad tématem morální indiference ve specifické situaci modernity. Spolu s Giddensem probádám povahu moderní společnosti a vliv moderních institucí na každodenní praxi jejich aktérů. Pozornost věnuji rovněž zvláštním moderním praktikám, které Giddens označuje jako „vyloučení zkušenosti“ a jejichž projevy lze zaznamenat i na institucionální úrovni organizací, v expertních systémech. Třetí část je vyústěním částí přecházejících. Objasním zde vztah procesů stigmatizace, „zkušenost vylučujících“ praktik a expertních systémů. Přitom se zaměřím na důsledky, které s sebou některé z expertních pojmů mohou nést. Takto se vrátím zpět k tématu morální indiference/morálního vymístění. Tentokrát však ve specificky moderním případě zdánlivě neutrálních, avšak hodnotově-zatížených, expertních pojmů.

Předkládaná studie popisuje kvalitativní výzkum, jehož cílem bylo získat vhled do zkušeností a názorů čtyř českých neslyšících či těžce sluchově postižených vysokoškolských studentů či absolventů s učením se anglickému jazyku. V rámci mezinárodního projektu byly se dvěma ženami a dvěma muži provedeny rozhovory, které poskytují osobní pohled na potřeby, problémy a preferované výukové a učební strategie studentů se ztrátou sluchu. Na základě deskriptivně-interpretační analýzy dat provedené dle principů kvalitativního výzkumu byla identifikována čtyři hlavní témata: Zkušenosti s učením, Motivace, Jazyková modalita výuky a Učební strategie a autonomie. Výsledky výzkumu ukazují na význam zkušeností s výukou a učením se získaných na základní a střední škole a potřebnost učitelů, kteří důvěřují schopnostem neslyšících studentů a dokáží používat český znakový jazyk. Zjištěn mohou být přínosná pro učitele jazyků a jejich odbornou přípravu stejně jako pro tvůrce vzdělávací politiky a jsou přenositelná pro podobné kontexty.

V článku si klademe za cíl předložit zkušenosti žáků a žákyň s vnímáním vlastní jinakosti ve školní třídě. Konkrétně se zaměříme na porozumění zkušeností 1,5 generace mladých imigrantů z Ukrajiny. Naši respondenti, v současné době mladí dospělí, se v rozhovorech zabývají svou zkušeností se začleňováním do české společnosti. Pro předkládaný článek se soustředíme na období mladšího školního věku. Výzkum vycházel z provedení rozhovorů se čtyřmi respondenty, jimiž byly mladé osoby ve věku 24–29 let žijící v České republice, které se do České republiky přistěhovaly z Ukrajiny ve věku od šesti do devíti let. Rozhovory byly zpracovány pomocí tematické analýzy (Braun & Clarke, 2006). Cílem předkládaného textu je detailní analýza toho, jak vnímali sekundární školní socializaci s důrazem na utváření jinakosti a stejnosti ve vrstevnickém kolektivu. Analýza vybraného období koresponduje s časovou osou postupného začleňování do české společnosti od prvotního „nárazu“ po zvládnutí a vyrovnání se s nároky osobní situace. Zaměříme se na identifikované aspekty tohoto procesu a strategie zvládání. Bohatá data získaná z rozhovorů ukazují, jakým způsobem v konstrukci jinakosti působí (ne)znalost jazyka a jaké emočně náročné zážitky spojené s vyloučením z kolektivu a izolací s sebou nese období potřebné pro zvládnutí místní řeči, u našich respondentů poměrně krátké. Ve školní třídě byly tyto děti často terčem posměchu, dokonce se objevovaly i narážky týkající se jejich inteligence – právě z důvodu nedokonalé znalosti jazyka. Rozhovory poukazují na to, že s touto skutečností nijak nepracovali učitelé, kteří by jinak mohli negativní vývoj alespoň zmírnit, ne-li mu zcela předejít. Po osvojení jazyka už bylo pro tyto děti navazování vztahů lépe realizovatelné. Pozorujeme snahu zdůrazňovat stejnost s majoritou a paralelně strategii začlenění skrze repertoár vlastních kvalit. Jako nejúspěšnější a v zásadě očekávaná se v českém školství jeví strategie asimilace, tedy splynutí s většinou (Berry et al., 2002). Neustálé přizpůsobování a adaptování se tak stává u dětí migrantů jakýmsi základem fungování v každodenních interakcích.

Studie si všímá tacitních znalostí v pedagogické přípravě budoucích učitelů. Tyto znalosti chápe jako – metaforicky řečeno – most mezi teorií a praxí. Charakterizuje pojem tacitní znalosti, který u nás není dosud v pedagogické literatuře příliš frekventován. Tacitní znalosti jsou osobní, individuální znalosti, které vznikají na základě zkušeností subjektu a vyznačují se těmito rysy: jsou procedurální, ale obtížně navenek vyjádřitelné, jsou relevantní pro dosahování cílů, které subjekt považuje za důležité, vznikají jen s malou pomocí druhých nebo zcela bez této pomoci, jsou vázány na kontext. V pedagogické přípravě si je student učitelství osvojuje řešením praktických situací. Rozvoj a tedy i zdokonalování tacitních znalostí studentů předpokládá, že jsou tyto znalosti zexplicitněny. Nástrojem zexplicitnění je sebereflexe, avšak ta sama o sobě nestačí k tomu, aby si student uvědomil, jak jeho činnost vypadá a jak ji lze zlepšit. K tomuto cíli lze dospět sdílením zkušeností a tacitních znalostí studentů s kolegy a vzdělavatelem učitelů (cvičným učitelem na škole, oborovým didaktikem apod.).

Tento článek nabízí kontextuální kritické postřehy při čtení knihy Domestic Judicial Treatment of European Court of Human Rights Case Law: Beyond Compliance (KOSAŘ, D. et al. Routledge, 2020) s přesahy do současných diskuzí ohledně legitimity judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Autor vychází ze své osobní zkušenosti s fungováním Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a konfrontuje své postřehy se zjištěními knihy. Poukazuje na slabší momenty knihy, přidává svá pozorování a také návrhy na další výzkum, který by se mohl zaměřit zejména na práci s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ze strany nižších soudů.

Studie je věnovaná aromaterapii jako nové oblasti výzkumů medicínské antropologie a etnomedicíny. Upozorňuje na skutečnost, že západní biomedicína sice disponuje monopolem na určité lékařské praktiky a poskytování zdravotních služeb, ale zároveň umožňuje koexistenci tradičních nebo alternativních léčebných praktik a metod. V první části studie je pozornost kladena na vymezení aromaterapie, která představuje jednu z přírodních holistických metod, používající esenciální oleje jako léčebné látky působící jak na fyzickou, tak psychosociální dimenzi lidského těla. Zvláštní pozornost je věnována analýze aromaterapie z hlediska osobní účasti pacienta na léčbě, její kontrole a vytváření prostoru k uplatnění hodnot a norem ovlivňujících kvalitu zdraví a života. V další části jsou přiblíženy esenciální oleje, jejich účinky a technologické postupy jejich získávání. Studie neopomíjí ani způsoby aplikace esenciálních olejů. V poslední části studie je představena historie a současnost vnímání esenciálních olejů, jejich objektivní farmakologické vlastnosti, vliv na osobní zkušenosti, kulturní kontexty nebo utváření marketingových mýtů. V této souvislosti je rozvedena problematika komodifikace aromaterapie a esenciálních olejů, které se proměňují v tržní produkty. Primární se proto stávají způsoby spotřeby esenciálních olejů. Nad vlastnostmi esenciálních olejů tak začíná dominovat sémiotická vrstva související s významy a symboly jejich užívání.

Text se věnuje otázce identifikace prvních generací lokálních a regionálních politiků v České republice po roce 1989. Krátce přibližuje proměny politických a ekonomických elit a poté věnuje zvláštní pozornost ustavení, personálnímu složení a dalším charakteristikám prvních lokálních politiků. Specifičnost první generace místních lídrů spočívá v nutnosti naučit se vykonávat množství rolí spojených s obnovenými institucemi místní samosprávy. S nástupem nové generace lze očekávat rostoucí propast mezi názory a postoji lokálních politiků na jedné a občanů na druhé straně. První regionální lídři se vyznačují osobní zkušeností z předchozích funkcí v místní politice. Vykazují relativně vysokou míru interpersonální a institucionální důvěry, mají rovněž vysoké sebevědomí. Etablovaní členové regionální elity se začínají prosazovat ve špičkách politických stran, před lokální politiky staví otázku větší politizace. Otevřeným tématem zůstává postavení regionálních reprezentací v širším, evropském měřítku.

Geopaleontolog a jezuitský kněz Pierre Teilhard de Chardin se směle pokusil sloučit osobního Boha a kosmickou evoluci do unikátního filozofického světonázoru, jenž uznává hodnotu vědy i teologie. Vycházeje ze svých vlastních zamyšlení a zkušeností, nabídl obsáhlou a sjednocenou interpretaci skutečnosti založenou na čtyřech základních myšlenkách: pronikající duch, zákon komplexity-vědomí, kritické hranice, a budoucí Bod Omega. Výsledkem je dynamický panenteismus, který v rámci planetární historie přikládá lidské existenci zvláštní význam a zároveň obhajuje mystickou jednotu našeho druhu s Bohem-Omega na konci lidské evoluce na Zemi.

Cílem této stati je popsat dimenze kulturního vymístění, které můžeme pozorovat na případu rodiny českých Romů, která odešla v roce 2000 do Anglie a po několika měsících se vrátila zpět do České republiky. Pokusím se zodpovědět otázku, jak se kvalitativně proměnila situace Romů, kteří z České republiky odešli (a znovu se do ní vrátili), a to z hlediska vymístění jejich kulturní identity. Stať si neklade za cíl přinést zobecnitelnou odpověď na tuto otázku, odpovědí je spíše v osobní a společenské historii zakotvená analýza konkrétních činů konkrétních lidí. Průvodcem na cestě poznání nám bude rodina Balunova. Po představení rodiny se zaměřím na vybrané významné vrstvy zkušenosti jednotlivých členů rodiny, které mají dohromady vytvořit konzistentní obraz kulturního vymístění. V textu se střídají popisné etnografické pasáže s analytickými interpretacemi ve snaze zachovat věrnost rytmu života, tak jak jsem ho ve vyprávění Balunových zaznamenala, stejně jako přinést sociologicky inovativní pohled na zkoumané skutečnosti. Nezbytným doplňkem etnografické sociologie je také několik sebereflexivních autorských poznámek.

V tomto textu nejprve vymezíme dilemata a popíšeme proces jejich vzniku. Budeme se věnovat popisu dilemat v historii a to prostřednictvím šesti hodnotových a etických směrů. Nastíníme etická dilemata neboli problémy sociálních pracovníků tak, jak jsou pojímány v Etickém kodexu Společnosti sociálních pracovníků České republiky. V další části se budeme věnovat dilematům současné sociální práce. Zvlášť pak ve zkratce popíšeme dilema mezi právem a etikou. Celkem vymezíme osmnáct dilemat a ke každému uvedeme, jak se eventuálně mohou promítnout do práce s romským etnikem. Jedná o osobní zkušenosti autora a také o zkušenosti sociálních pracovníků. Také zde navrhneme možnosti, jak s těmito dilematy pracovat. Dylematy pracowników socjalnych związane z pracą z romską grupą etniczną W tym tekście w pierwszej kolejności zdefiniujemy dylematy oraz opiszemy proces ich powstawania. Skoncentrujemy się na opisie dylematów w historii za pośrednictwem sześciu wartości i kierunków etycznych. Zarysujemy dylematy etyczne oraz problemy pracowników socjalnych tak jak są ujęte w Kodeksie Etyki Pracowników Socjalnych Republiki Czeskiej. W części dalszej zajmiemy się dylematem współczesnej pracy socjalnej. Zdefiniujemy osiemnaście dylematów i podamy jak każdy z nich może rzutować na pracę z romską grupą etniczną. Przedstawione zostaną osobiste doświadczenia Autora jak i doświadczenia pracowników socjalnych. W tej pracy sugerujemy różne możliwości radzenia sobie z dylematami. Dilemmas of social workers with regard to work with the Roma ethnic group In this paper we will first define the dilemmas and describe the process of their their formation. We will describe dilemmas in history through six ethical value and ethical orientations. We will outline the ethical problems of social workers as they are included in the Code of Ethics of the Society of Social Workers oft he Czech Republic. In the next part of we will deal with the dilemmas of contemporary social work. We will define eighteen dilemmas and statefore each of them how they may eventually be reflected in work with the Roma ethnic group. The author’s personal experiences as well as the experiences of social workers will be presented. In this paper we suggest different options for dealing with dilemmas.

Cílem předkládané studie je analyzovat determinanty dobrého vztahu mezi třídním učitelem a žáky na střední odborné škole. Zaměřujeme se při tom na osobu třídní učitelky. V první části jsou vymezena teoretická východiska. Vycházíme hlavně z výzkumů expertnosti učitele a výzkumů vztahů mezi učitelem a žáky. V druhé části příspěvku jsou představeny dílčí výsledky případové studie středoškolské třídy s dobrým sociálním klimatem, jež se týkají výhradně zkoumané třídní učitelky. Vzorek tvořilo 24 studentů a třídní učitelka. Na základě analýzy dat byly u učitelky identifikovány jednak osobnostní předpoklady k budování optimálního vztahu s žáky (mateřská starostlivost a vřelost, extroverze a zdravé sebevědomí, životní zkušenosti a mladistvost), jednak charakteristické interpersonální chování k žákům (expresivní komunikace, podněcování, povzbuzování, neformální vedení výuky, péče a podpora, otevřené vyjadřování emocí, naslouchání a sdílení osobních informací a uplatňování vlivu).

V současném pojetí společného vzdělávání může učitel vykonávat přímou pedagogickou činnost v diverzní společnosti „různých“ žáků. Mezi nimi mohou být rovněž žáci a žákyně s cystickou fibrózou (CF). Jde o nevyléčitelné, progredující a smrtelné onemocnění, které svým nositelům přináší četné zásahy a limitace v každodenních aktivitách, včetně školských. Cílem přehledové studie je analyzovat, popsat a interpretovat vybrané oblasti života dětí, žáků/žákyní a studentů/studentek s tímto onemocněním, které mohou zakládat „jinakost/odlišnost“ v edukačním procesu a prostředí. Metodický rámec byl naplněn analytickou, syntetickou a interpretační činností v podobě monografické procedury založené na rešeršní činnosti zahraničních odborných článků a studií v dostupných databázích. Mezi tematické oblasti, které mohou u osob s CF zakládat „jinakost/odlišnost“, byla zařazena témata symptomatologie CF, přístupu okolí (stigma/stigmatizace, viktimizace, postoje okolí apod.), dále subjektivity stavu (prožívání, osobní zkušenosti, strach ze smrti, strach z progrese onemocnění, úzkost, naděje, deprese, resilience, self-efficacy), oblast žáky s CF „vyžadované“ podpory (psychologické, psychosociální, emoční, vztahové, rodičovské apod.) a rovněž specifika výchovně-vzdělávacího procesu. „Jinakost/odlišnost“ popisovaná v rámci CF spočívá ve specifických potřebách žáků, které vyplývají z případných změn zdravotního stavu a postojů jejich okolí. Současný stav vzdělávání v našich podmínkách, který respektuje požadavek společného vzdělávání, by měl případné „jinakosti/odlišnosti“ a rozdílnosti „stírat“, a to primárně efektivní pregraduální přípravou učitelů a kontinuálním vzděláváním v této oblasti.

Cílem příspěvku je představit sdílení profesních zkušeností mezi učiteli a ukázat jeho úlohu v rámci profesního rozvoje. Výzkumy ukazují, že sdílení posiluje (sebe)reflexi vyučujících a prohlubuje pozitivní kolegiální vztahy a spolupráci v učitelských sborech. Zároveň však k němu existují určité bariéry a negativní postoje. Článek představuje výsledky výzkumu, který proběhl v českém prostředí. Jeho záměrem bylo zjistit, jaké zkušenosti mají čeští vyučující s profesním skupinovým sdílením a jaké výhody a nevýhody u něj vnímají. Metody: Výzkum probíhal formou on-line dotazníkového šetření mezi vyučujícími regionálního školství. Dotazník obsahoval 20 položek. Žádost o vyplnění byla rozeslána na všechny školy registrované v rejstříku škol. Dotazník kompletně vyplnilo 2 377 osob. Následná analýza zahrnovala deskriptivní statistiku, testování rozdílů mezi podskupinami podle osobní zkušenosti s profesním sdílením a kvalitativní metody jako např. otevřené kódování. Výsledky: 43 % vyučujících mělo zkušenost s nějakým typem pravidelného skupinového sdílení zkušeností, pouze 4,5 % mělo zkušenost se supervizí, 1 % s intervizí. 33 % těchto setkání bylo vedeno externisty a 56 % bylo povinných. Jako největší přínosy setkání byly uváděny vzájemná motivace, inspirace a budování společné vize. Hlavní překážky pro sdílení byly nedostatek financí, zavalení jinými úkoly a obava sdílet problémy. Závěry: Většina zahrnutých vyučujících (57 %) neměla přístup k profesnímu sdílení, přitom ale 61 % by mělo o zavedení sdílení zájem. Osobní zkušenost s ním se navíc ukázala jako důležitý faktor pro hodnocení překážek a přínosů. Vyučující, kteří měli osobní zkušenost se sdílením, hodnotili všechny. přínosy jako důležitější a překážky jako méně významné.

Text prezentuje vybrané závěry dotazníkového šetření uskutečněného v rámci projektu „Drogové závislosti – násilníci a oběti“, který byl realizován organizací Sananim, z. ú. Cílem projektu bylo zmapovat zkušenosti a postoje klientů dvou terapeutických komunit pro uživatele návykových látek týkající se agrese a násilného chování především ve vztahu k blízkým osobám. Výzkum probíhající v letech 2015–2016 ve dvou terapeutických komunitách podpořil zavádění nového terapeutického programu pro klienty. V textu přinášíme shrnutí základních zjištění z dotazníkového šetření.

Abstrakt: Ačkoli téměř každý pedagog a pedagožka ví, že vzdělávací prostor je plný hlubokých emocí, které utvářejí interakce, nepodařilo se doposud poskytnout odpovídající pozornost souvisejícím otázkám ve vzdělávání učitelů. Existují však přístupy, které se snaží integrovat hlubinně-psychologické aspekty do „běžného“ vzdělávání učitelů a učitelek pro předškolní, základní a střední vzdělávání. Zásadní význam zde mají koncepty, které přesahují teoretické informace, práci s příslušnými texty na přednáškách a seminářích a integrují v kurikulární a institucionální rovině problematiku sebeuvědomění a „reflexivního sebepoznávání“ do učitelského vzdělávání. Neboť jen díky živému spojení osobní zkušenosti a reflexe může být vědění z oblasti hlubinné psychologie využito kriticky-konstruktivně a může mít praktický dopad. Pokud jde o hledání vysokoškolského konceptu vzdělávání učitelů, bylo by velmi užitečné, kdyby se známý „spor škol“ mohl proměnit v kreativní dialog, který by zahrnoval nejen různé psychoanalytické směry, ale také různé přístupy z oblasti humanistické psychologie. Klíčová slova: vzdělávání učitelů, hlubinná psychologie, psychoanalýza, analytická psychologie, individuální psychologie, humanistická psychologie.

Vážení čtenáři Vítáme nové číslo Envigogiky, a začínáme pohledem na to, co se zrovna děje. Příroda si hraje na přírodu; přirozené děje se už skoro nedějí. Chtěla by být sama sebou – ale jak, a především kde? Ráda by svůj part odehrála v přírodě, kterou ovšem pro tento účel marně hledá. Zbyla jí energie, chybí však výrazové prostředky. A tak působí – ne už skrze svá jemná stvoření, ale prostřednictvím hrubé síly. Tisíce jemných působků se slily do temné masy; namísto přediva jejich vzájemné řeči, zušlechťující všechny, kdo jí hovořili, slyšíme jen dunění moci. Touhy (znovu) vládnout; řev poraženého tvora, který kdysi nade vším panoval (pak se ale zkultivoval). Působí teď výhní, jasem, vichrem, hromem, deštěm, žízní, zalykavou plností či usychavým nedostatkem; hraje hru smrti rozprostírající se nad životem jako tma nad propastí. Duch, který by rozlišoval, členil, zjemňoval významy a formoval jejich viditelné projevy/manifestace, se pomalu vytratil. Zůstalo dusno, které se stále víc zhmotňuje. Příroda přišla o svou přirozenost; nahradila ji spontaneita. Co se rodilo ze vzpomínek, okamžiku a předzvěsti budoucnosti, stalo se vyjádřením momentální nevole. Zmizel čas, který spojuje minulé s budoucím, a takto tvoří nové. Zůstal čas nevyhnutelnosti a zákonitého propadu do nicoty. Vše, co přichází, se teď rodí z účelově nastavených okolností. Tvorba, která se klenula nad generacemi, zkolabovala do přítomného okamžiku – ten je jejím cílem i bodem zániku. Budoucnost už v přítomné chvíli neklíčí. Přišli jsme o ni. A tak je třeba znovu hledat. Činí tak sama příroda (jak se snažíme rozmyslet v článku rekapitulujícím letošní Ekologické dny Olomouc), a pokoušíme se o to spolu s našimi autory. Až ke kořenům vztahu člověka k ostatnímu Božímu stvoření sestupuje Jiří Nečas; provádí nás biblickými texty i veškerými problémy životního prostředí, a díky tomuto nadhledu či vhledu můžeme vidět svět vcelku. Trápí nás otázky, které bychom si jinak nepoložili: Je nepochopení všeobecné výzvy ke zdrženlivosti, úctě a vděčnosti za vše, co nám příroda (zdarma) poskytuje, pouze výsledkem naší lenosti, nebo je snad toto základní poselství křesťanského učení dokonce nějak účelové zatemňováno (protože naše chtivost je přece jedním z motorů dnešní ekonomiky.) V pokusu Viery Novanské a Alexandry Platkové naopak vidíme, že pohled vědy přináší dílčí, zato ověřenou a na vědeckých principech postavenou informaci. Autorky takto analyzují vztah člověka k jiným (nelidským) bytostem; věnují přitom pozornost širším souvislostem poznávacího procesu, v němž snad přetrvávají jisté atavismy. Jaké jsou současné možnosti pro pochopení a studium přírody a jejích problémů, se nám ukazuje i v dalších textech: jejich autoři uvažují nad novými způsoby interpretace přírodního dědictví (Jan Činčera, Michal Medek a Miroslav Lupač), či dnes vyhledávanými žánry odborných textů a učebnic (Eduard Petiška), s jejichž pomocí se naše vjemy a myšlenky stále více přesouvají do virtuálního prostředí. Zdá se, že bytí online je již druhou naší přirozeností, a svět se bude muset hodně snažit, aby byl (takto) nám všem přístupný. A pak je tu několik časových i nečasných úvah a inspirací. Salim Lardjane a Françoise Laveuve zkoumají vzájemné vztahy mezi Cíli udržitelného rozvoje OSN (využívají přitom též exaktních metod síťové analýzy), a jejich potřebnost dokládají četnými příklady z celého světa. Z hlediska této potřebnosti doplňují Cíl č. 18: Péče o uprchlíky, k níž vyzývají vysocí představitelé OSN, a její Mezinárodní organizace pro migraci nabízí pomoc při tvorbě migračních politik a strategií. Jak se k těmto otázkám postavíme my sami, je součást každodenního rozhodování, a to často nejde bez zásadního (znovu)rozmyšlení svého stanoviska. Jak říká Jiří Olšovský: „V určité chvíli je třeba jednat, proměnit i svůj postoj – skočit do proudu dění a snažit se ho ovlivnit.“ Tuto proměnu, jež se nejdříve musí odehrát v osobní rovině, poodhaluje Jade Starr, která na vlastní zkušenosti, či spíše ve své osobní zpovědi, popisuje závazek k udržitelné spotřebě (SDG 12). a nakonec inspirace, jak všechny tyto nové poznatky a podněty vtělit do programu celoživotního učení: Kateřina Jančaříková a její příklad dobré praxe ve vzdělávání učitelů. Nezbývá, než doufat, že tento a podobné programy jsou opravdové, což obecně pro vysokoškolské vzdělání u nás rozhodně neplatí (takže někteří z nás trpí Zoufalstvím z vejšky). A to je pro tentokrát vše. Když toto píšu, všude kolem je nemocná země. V horečkách. Není naděje, že se vypotí, není čím. Vláha odešla – ale kam? Můžeme hádat, co se stalo. Snad jsou příčiny hlubší. Ztratil se bytostný vztah k tomu, co je. Nikde nevzniká nic nového, není z čeho. Nikdo nemůže nic ovlivnit. Všechno je jenom jako. Dokonce ani kapky, které teď právě přicházejí, klepou, a vlastně buší na moje okna, z přirozenosti nepramení. Jsou projevem zoufalství, nebo hněvu – mají původ v tom, co přírodou není, a ztělesňují naše viny. Jsme tu bezradní – řetězec příčin je příliš složitý. Cesta osobní proměny tudy nevede. Snad, když budeme pěstovat vhled (dávno zapomenutý, protože nepotřebný vztah ke skutečnosti), se nám podaří (sami sobě) porozumět – a pak (si) též pomoci… Prozatím si pomáhejme navzájem O což se snaží Jana Dlouhá a redakce Envigogiky