Journal articles on the topic 'Rádl'

Tento článek nabízí shrnutí toho, jak se náhled sociálních věd na rozvod a porozvodová uspořádání v posledních několika desetiletích proměňoval. Zároveň bychom rády upozornily na význam dítěte, nejen v procesu re-konstrukce rodin, ale i v obecnějším diskurzu nové sociologie dětství. Text lze rozdělit na dvě části: První část čtenáře seznamuje s demografickými daty indikujícími rozvodovost a existenci složených rodin v České republice. Věnuje se také způsobům, jakými tuto situaci reflektují čeští sociologové a jejich zahraniční kolegové. S cílem upozornit na roli dítěte v procesu utváření nových rodin se druhá část věnuje širším konceptuálním a metodologickým aspektům nového pojetí dětství v sociálních vědách. Aplikaci nového metodologického a tematického přístupu pak představujeme na několika výzkumech týkajících se tématu rozvodu.

Summary The article focuses on Enrique Dussel's Philosophy of Liberation, with the aim of reflecting on the articulation between modernity, the Eurocentric paradigm and the world paradigm. In this sense, the article develops the discussion on rationality and irrationality of modernity (myth of modernity) and its transmodernity (overcoming), as it is directly related to the question of the negative dialectical method with the negation of otherness - of indigenous populations - in philosophical systems. Eurocentric totality and points out the analytical movement as overcoming, expanding and liberating the negative dialectical method. It also outlines the intercultural philosophy of Rául Fornet-Betancourt, which aims at a symmetrical dialogue between philosophical knowledge. It is inferred, from the Liberation of the Other as Alterity and Interculturality, the concrete existence of a dialogical relationship between philosophical knowledge, enabling greater cosmological, philosophical and educational enrichment, as well as the teaching of intercultural philosophy in indigenous schools. In this study, the bibliographic review is the methodological strategy used.

V této studii bych rád vysvětlil, jakým způsobem je možné vnímat naše okolní žité prostředí jako místo, kde se odehrává proces myšlení. Svůj argument podpořím příkladem experimentální studie testující jeden z dílčích momentů tohoto problému. Od představy přirozeného světa a jeho možností vlivu skrze afordance a přímou percepci postupně vysvětlím zákonitosti kulturně modifikovaného prostředí jako pro náš život uzpůsobeného seskupení materiálních objektů a k nim se vážících celků kulturních konvencí implikujících určité režimy interakcí mezi lidmi a věcmi. Myšlení jako situovaný proces je možné chápat právě jako jednu z takových. Tento moment se stává jasnější, pokud začneme prozkoumávat hranice a přechody mezi lidmi a věcmi a zdůrazňovat právě ty typy zapojení, při nichž se vnější objekty stávají součástí myslícího celku a podílí se na vyšších kognitivních funkcích – pochodech myšlení tradičně považovaných za specificky lidské kompetence. Jako příklad uvedu výzkum vlivu antropomorfních reprezentací na prosociální jednání. V druhé části práce tak předkládám teoretické pozadí experimentu i jeho návaznost na svět náboženských tradic. Snažím se také nabídnout určitá možná vysvětlení povahy vlivu materiálního objektu na naše myšlení.

The Role and Nature of Freedom in Two Normative Theories of DemocracyThe article examines the role and the nature of freedom in two normative concepts of democracy, in the work of Hans Kelsen and of Emanuel Rádl. Both authors wrote their work on democracy between the two world wars. Kelsen formulated his concept of democracy in

Wychowanie i kształcenie są współcześnie pogrążone w głębokim kryzysie. Żeby zrozumieć jego istotę i możliwości przezwyciężenia, autorka odwołuje się do myśli Jana Amosa Komeńskiego i Emanuela Rádla. Pomimo dystansu czasowego ich twórczość pedagogiczna pozostaje wciąż aktualna i inspirująca.
 Artykuł składa się z trzech części. W pierwszej zrekonstruowano poglądy Komeńskiego odnośnie wychowania jako swoistego sposobu oddziaływania pedagogicznego i znaczenie wychowania w edukacyjnym procesie dochodzenia do pełni człowieczeństwa – tak przez jednostkę, jak i społeczeństwo. Druga część dotyczy postaci Rádla, XX-wiecznego przyrodoznawcy i filozofa, który – podobnie jak Komeński – zauważał problemy (w) edukacji i zastanawiał się nad sposobami ich rozwiązania. Na zakończenie skonfrontowano stanowiska obu myślicieli, poszukując inspiracji do przezwyciężenia współczesnego kryzysu (w) edukacji.

Este artículo apunta a revisitar las presunciones a priori del paradigma estadocéntrico, alternativamente resignificadas como realpolitik, realismo o el sistema de equilibrio de poder. Aunque este abordaje provee las normas del comportamiento de los estados desde la creación del sistema estatal moderno, está sujeto a un criticismo severo por parte de sus teóricos clásicos, como E. H. Carr, Hans J. Morgenthau, entre otros, así como por parte de las relaciones internacionales críticas que se desarrollan en el norte global, que ven el dilema de seguridad como amenaza a la paz internacional. No obstante, las críticas de estos críticos del Norte son incapaces de proveer una alternativa a las políticas de poder. En la atmósfera del debate pospositivista, emergieron ambas teorías, a saber, el realismo subalterno, y el periférico, como voces de disenso radicado en experiencias del Sur global que proveen una revisión para basar las presunciones del abordaje realista. Los teóricos Mohammed Ayoob y Carlos Escudé extendieron las presunciones paradigmáticas de los estudios subalternos del Sudeste Asiático y de la escuela latinoamericana del ECLA y Rául Prebisch -de la dependencia- en el dominio de las relaciones internacionales. Este artículo provee un resumen del dilema de la seguridad experimentado por los Estados del Sur global, basado en la valoración crítica de las dos teorías, al mismo tiempo que contextualiza el realismo periférico-subalterno dentro de los principales abordajes realistas sobre el realismo estructural defensivo u ofensivo.

Vážení přátelé, příznivci Envigogiky, na přelomu roku znovu silně vnímáme, jak se všechno zrychluje. Pouze Envigogika v roce 2020 zpomalila. Na rozdíl od předchozích let jsme připravili pouze jedno číslo. Utěšujeme se, že tato pomalost je přednost, pokud je spojena s pečlivostí, a právě tou chceme přispívat do všeobecně se stupňujícího publikačního ruchu. Naším dlouhodobým cílem je udržet slow-publishing, takové trochu rukodělné nakládání s metodickými úvahami a názory našich autorů, jež nám laskavě svěřili. Zůstáváme jejich laskavými průvodci, ve vzájemné důvěře procházíme spolu s nimi procesem publikování, nastavujeme vztahy vstřícné pozornosti s recenzenty a všemi dalšími, kdo mají k textu co říci. Jsme malým (stále se zmenšujícím) ostrůvkem v moři hodnocení, uznaných výsledků, budování sfér vlivu – drobných vítězství a ztrát na bojišti moci, která se nyní rozpíná i do okruhu našich sdílených myšlenek a složitě dojednaných východisek vědeckého poznání. Hrozí, že je ovládne. My tuhle hru ale chceme hrát podle pravidel, která si (vědecká i ta obecně lidská) pravda zaslouží. Co je totiž pomalé: růst, zrání, vývoj druhů, ... Čtení jedné knihy od začátku do konce; proces učení, pokud má vést k vnitřní proměně. Láska a vztahy, které přinášejí trvalou hodnotu (i když trvalé samy o sobě nebývají). A taky psaní – to, které si složitě utváří vztah k popisované skutečnosti. Co je naproti tomu rychlé: krize, zánik, smrt, ... Úspěch, když závisí na oblibě a přízni davu. Zázračné vyléčení beze změny zvyklostí, zbohatnutí bez práce. Náhodné štěstí, výhra v hazardu. A co tvorba? Může rychle vzniknout i to, co potom přetrvá – bez přípravy, jen na základě okamžitého vnuknutí? My zde pokládáme vznik za pouhý vnější projev dlouhodobě běžících procesů: přemýšlení, dialogu, vzájemného kritického posuzování. Do těchto procesů se spolu s Envigogikou aktivně zapojujeme, což ostatně můžete i vy. Například se tentokrát nad textem Mikuláše Huby zamyslet, jak se za posledních 30 let vyvinula ochrana přírody na Slovensku, jakou roli v tom hráli jednotliví aktéři (a co na to řekla slovenská veřejnost), a k čemu to nakonec vedlo. Uvažovat spolu s Evou Pechočiakovou Svitačovou a Tomášem Pechočiakem o tom, jak může myšlení budoucích ekonomů formovat kromě jiného koncept ekogramotnosti. O tvorbě odborných textů dostupných online, a možnostech jejich využití ve vysokoškolské výuce vypovídá široce pojatá analýza kvality otevřených vzdělávacích zdrojů (prováděná na zdrojích Univerzity Karlovy); jsou zde představeny fungující wikisystémy využívané s větším či menším zájmem například lékaři, přírodovědci, nebo filosofy a knihovníky. Základem pro využití tématu odpovědné spotřeby ve vzdělávání na nižších stupních pak může být článek Udržitelná spotřeba a životní styl jako vzdělávací téma; představuje vzdělávací cíle, které by učitelé měli sledovat, pokud chtějí (spolu se svými žáky a studenty) působit na společenské změny dosažitelné v běžném životě každého z nás. Učitelům mohou sloužit i další texty z kategorie inspiračních – Plýtvání potravinami ve školních jídelnách autora Zdeňka Talácka, a dvě (stručné a podrobnější) rešerše Moniky Janákové: Krajina k ochutnání týkající se regionální kuchyně a léčitelství, či přehled současných metod zážitkové pedagogiky ve vzdělávání dospělých v zahraničí. Představme si nyní svět, kde všichni vsadí na rychlý úspěch a vzájemně se v této víře podporují. Sdílejí snadno dosažené výsledky, poskytují si navzájem adekvátní odměny. Ochota investovat do výjimečnosti či alespoň jinakosti všeobecně klesá, vždyť naopak zájem mnohých je mírou uznaného přínosu. Kvantita nahrazuje kvalitu a v nastalém shonu, snaze naplnit očekávání, uniká cosi podstatného. Mezery, které si uvědomuje stále méně lidí, se ovšem rychle plní náhražkami. Není už jasné, co nahrazují, a vlastně o to ani nejde. Všichni jsou zahlceni (předměty, informacemi), a kdesi nad hlavami klinkají rolničky, že to je konečně svět dostatku. Otevírá bezpočet nových možností – jen ne tu jedinou. Být sami sebou a hledat si svou vlastní cestu a vyjádření. Envigogika se pokouší tuto příležitost již 15 let přinášet. I proto nevstupujeme do běžných komerčních vztahů a za svou práci nepožadujeme žádnou odměnu. Na začátku jsme nastudovali pravidla, jak správně publikovat, a přijali etické závazky. Těmi se řídíme a jinak zůstáváme nezávislí – s jediným cílem, a tím je prošlapávat cestu tomu, co je nové. A co by se jinde třeba neuplatnilo. Až do toho spolu s námi nepůjdete, až cílem nebude samo sdělení, ale jen jeho impakt, pak tady pro vás už nebudeme. Už teď jsme ale vděčni za ty společně strávené roky, i za debatu, která se na našich stránkách postupně rozvinula. Co si přát do nového roku 2021? Zpočátku budeme šetřit energii, nabírat síly; víme, že to budeme potřebovat. Možná svět bude ještě zpomalený, může se ale najednou zrychlit ještě více – tak, aby dohonil všechny ztráty. Netušíme, ve kterém z těchto dvou případů bychom se mohli ztratit, a který naopak bude příležitostí k novému rozvoji. Možná to ale necháme na vás. V tomto případě můžete klidně hlasovat perem, vlastně klávesnicí. Psát, zůstávat v kontaktu, „on board“. Za všechny vaše podněty, výzvy, i nové texty budeme rádi – a dle svých sil se jim budeme (co nejlépe, a samozřejmě i co nejrychleji) věnovat. Už teď se na ně těšíme Jana a Jirka Dlouzí Za redakci Envigogiky

Vážení čtenáři
 Vítáme nové číslo Envigogiky, a začínáme pohledem na to, co se zrovna děje.
 Příroda si hraje na přírodu; přirozené děje se už skoro nedějí. Chtěla by být sama sebou – ale jak, a především kde? Ráda by svůj part odehrála v přírodě, kterou ovšem pro tento účel marně hledá. Zbyla jí energie, chybí však výrazové prostředky. A tak působí – ne už skrze svá jemná stvoření, ale prostřednictvím hrubé síly. Tisíce jemných působků se slily do temné masy; namísto přediva jejich vzájemné řeči, zušlechťující všechny, kdo jí hovořili, slyšíme jen dunění moci. Touhy (znovu) vládnout; řev poraženého tvora, který kdysi nade vším panoval (pak se ale zkultivoval). Působí teď výhní, jasem, vichrem, hromem, deštěm, žízní, zalykavou plností či usychavým nedostatkem; hraje hru smrti rozprostírající se nad životem jako tma nad propastí. Duch, který by rozlišoval, členil, zjemňoval významy a formoval jejich viditelné projevy/manifestace, se pomalu vytratil. Zůstalo dusno, které se stále víc zhmotňuje.
 Příroda přišla o svou přirozenost; nahradila ji spontaneita. Co se rodilo ze vzpomínek, okamžiku a předzvěsti budoucnosti, stalo se vyjádřením momentální nevole. Zmizel čas, který spojuje minulé s budoucím, a takto tvoří nové. Zůstal čas nevyhnutelnosti a zákonitého propadu do nicoty. Vše, co přichází, se teď rodí z účelově nastavených okolností. Tvorba, která se klenula nad generacemi, zkolabovala do přítomného okamžiku – ten je jejím cílem i bodem zániku. Budoucnost už v přítomné chvíli neklíčí. Přišli jsme o ni.
 A tak je třeba znovu hledat. Činí tak sama příroda (jak se snažíme rozmyslet v článku rekapitulujícím letošní Ekologické dny Olomouc), a pokoušíme se o to spolu s našimi autory. Až ke kořenům vztahu člověka k ostatnímu Božímu stvoření sestupuje Jiří Nečas; provádí nás biblickými texty i veškerými problémy životního prostředí, a díky tomuto nadhledu či vhledu můžeme vidět svět vcelku. Trápí nás otázky, které bychom si jinak nepoložili: Je nepochopení všeobecné výzvy ke zdrženlivosti, úctě a vděčnosti za vše, co nám příroda (zdarma) poskytuje, pouze výsledkem naší lenosti, nebo je snad toto základní poselství křesťanského učení dokonce nějak účelové zatemňováno (protože naše chtivost je přece jedním z motorů dnešní ekonomiky.) V pokusu Viery Novanské a Alexandry Platkové naopak vidíme, že pohled vědy přináší dílčí, zato ověřenou a na vědeckých principech postavenou informaci. Autorky takto analyzují vztah člověka k jiným (nelidským) bytostem; věnují přitom pozornost širším souvislostem poznávacího procesu, v němž snad přetrvávají jisté atavismy. Jaké jsou současné možnosti pro pochopení a studium přírody a jejích problémů, se nám ukazuje i v dalších textech: jejich autoři uvažují nad novými způsoby interpretace přírodního dědictví (Jan Činčera, Michal Medek a Miroslav Lupač), či dnes vyhledávanými žánry odborných textů a učebnic (Eduard Petiška), s jejichž pomocí se naše vjemy a myšlenky stále více přesouvají do virtuálního prostředí. Zdá se, že bytí online je již druhou naší přirozeností, a svět se bude muset hodně snažit, aby byl (takto) nám všem přístupný.
 A pak je tu několik časových i nečasných úvah a inspirací. Salim Lardjane a Françoise Laveuve zkoumají vzájemné vztahy mezi Cíli udržitelného rozvoje OSN (využívají přitom též exaktních metod síťové analýzy), a jejich potřebnost dokládají četnými příklady z celého světa. Z hlediska této potřebnosti doplňují Cíl č. 18: Péče o uprchlíky, k níž vyzývají vysocí představitelé OSN, a její Mezinárodní organizace pro migraci nabízí pomoc při tvorbě migračních politik a strategií. Jak se k těmto otázkám postavíme my sami, je součást každodenního rozhodování, a to často nejde bez zásadního (znovu)rozmyšlení svého stanoviska. Jak říká Jiří Olšovský: „V určité chvíli je třeba jednat, proměnit i svůj postoj – skočit do proudu dění a snažit se ho ovlivnit.“ Tuto proměnu, jež se nejdříve musí odehrát v osobní rovině, poodhaluje Jade Starr, která na vlastní zkušenosti, či spíše ve své osobní zpovědi, popisuje závazek k udržitelné spotřebě (SDG 12). a nakonec inspirace, jak všechny tyto nové poznatky a podněty vtělit do programu celoživotního učení: Kateřina Jančaříková a její příklad dobré praxe ve vzdělávání učitelů. Nezbývá, než doufat, že tento a podobné programy jsou opravdové, což obecně pro vysokoškolské vzdělání u nás rozhodně neplatí (takže někteří z nás trpí Zoufalstvím z vejšky).
 A to je pro tentokrát vše. Když toto píšu, všude kolem je nemocná země. V horečkách. Není naděje, že se vypotí, není čím. Vláha odešla – ale kam? Můžeme hádat, co se stalo. Snad jsou příčiny hlubší. Ztratil se bytostný vztah k tomu, co je. Nikde nevzniká nic nového, není z čeho. Nikdo nemůže nic ovlivnit. Všechno je jenom jako. Dokonce ani kapky, které teď právě přicházejí, klepou, a vlastně buší na moje okna, z přirozenosti nepramení. Jsou projevem zoufalství, nebo hněvu – mají původ v tom, co přírodou není, a ztělesňují naše viny. Jsme tu bezradní – řetězec příčin je příliš složitý. Cesta osobní proměny tudy nevede. Snad, když budeme pěstovat vhled (dávno zapomenutý, protože nepotřebný vztah ke skutečnosti), se nám podaří (sami sobě) porozumět – a pak (si) též pomoci…
 Prozatím si pomáhejme navzájem
 O což se snaží
 Jana Dlouhá a redakce Envigogiky