Journal articles on the topic 'Realitní praxe'

Článek reflektuje současnou situaci v oblasti pedagogické teorie a praxe a zvláště se přitom zaměřuje na výtvarnou výchovu, v níž se projevuje výrazná disproporce mezi teorií a edukační realitou na školách. V úvodu objasňuje, proč jsou pojmy teorie a praxe chápány jako protikladná a představuje jejich různá filosofická pojetí. Vztah teorie a praxe v pedagogice je ovlivněn tím, že teoretické konstrukty zde mají často normativní charakter, usilují o aplikaci a vliv na praxi. V napjatém vztahu teorie a praxe se výtvarná pedagogika neliší od jiných pedagogických oborů. V textu je podrobněji objasněn vliv výtvarného umění a jeho teorie na výtvarnou výchovu, popsány jsou také příklady střetů mezi teorií a praxí z historie oboru. Aktuálními problémy znemožňujícími zavádění teoretických poznatků do praxe jsou mimoběžnost obou oblastí a nedostatky v poznatkové bázi učitelství, zjištěné u učitelů výtvarné výchovy v praxi a týkající se jejich znalostí kurikula a funkčního slovníku.

Edukace je součástí nejen školního prostředí, ale i dalších institucí, mezi které se dnes výraznou měrou řadí muzea. Ta mohou edukovat a kultivovat své návštěvníky, přičemž vhodným ukotvením muzejně edukačních aktivit se zdají být konstruktivistické teorie učení. Ty vycházejí z konstruktivistického paradigmatu sociálních věd i myšlenek klasiků, jako je např. Dewey. Představení konstruktivistických teorií učení, jejich ukotvení v konstruktivistickém paradigmatu i jejich následná aplikace do prostředí muzea tvoří klíčovou osu i téma předkládané studie. Hlavním cílem studie ale není pouze představit konstruktivisticky orientovanou muzejní edukaci, ale především vymezit a definovat základní prvky konstruktivistických teorií učení, které mohou být využitelné (nejen) pro muzejně-edukační realitu, její praxi i následnou evaluaci.

<p>La deriva, tal i com la va definir el teòric situacionista Guy Debord, és un procediment d'acció, més que de moviment. És un posicionament espacial dels surrealistes, un procediment dels situacionistes, un deixar-se anar en l'espai i en el temps i, en última instància, un mecanisme per a la investigació artística. El remot és un lloc proper i alhora llunyà, un lloc mental obert al coneixement, el domini de la realitat imaginada. Després d'un llarg procés d'investigació i un extens treball de camp, l'artista Marc Raventós explica com la pràctica de la deriva es converteix en una escola de la mirada, en un mecanisme de mirada per a l'artista, en una eina per a la recerca del remot. El fet de la deriva provoca una ampliació de temàtiques i llenguatges expressius. I, el més important, aquest procés es converteix en una eina extraordinària per a la creació artística.</p>

ZusammenfassungIm Rahmen der Prä-GIT-Studie sollen Informationen zur Prävalenz und zum Verlauf von präkanzerösen und frühmalignen Läsionen im oberen Gastrointestinaltrakt (OGIT) gewonnen sowie Hochrisikogruppen identifiziert werden. Studienteilnehmer erhalten im Rahmen einer regulären Vorsorgekoloskopie nach vorangegangener Einverständniserklärung in derselben Sitzung eine standardisierte hochauflösende Gastroskopie. Für die Hauptphase der Studie ist geplant, 5000 Teilnehmer in 30 gastroenterologischen Praxen in Bayern einzuschließen. Zur Vorbereitung wurde diese Pilotstudie durchgeführt, um die Machbarkeit des Studienprotokolls, die Akzeptanz der Untersuchung sowie die Durchführung in der „Praxis“-Realität zu prüfen. Methodik Drei gastroenterologische Praxen in Bayern nahmen an der dreimonatigen Pilotphase von 10/2018 bis 12/2018 teil. Nach entsprechender Aufklärung wurde Patienten, die sich zur Vorsorgekoloskopie in diesen Praxen vorstellten, zusätzlich eine diagnostische Gastroskopie angeboten. Die Gastroskopien erfolgten nach einer vorgegebenen Arbeitsanweisung (Standard Operating Procedure, SOP). Zusätzlich erfolgten eine Datenerhebung zu Ernährung und Lebensstil anhand eines Selbstausfüllfragebogens sowie die Sammlung von Bioproben. Ergebnisse Innerhalb von 3 Monaten wurden 52 Probanden in drei Praxen in Bayern in die Studie eingeschlossen. Das durchschnittliche Alter lag bei 63,4 Jahren. Die durchschnittliche Untersuchungszeit lag bei 11 Minuten, Komplikationen traten keine auf. Ein Teilnehmer zeigte einen Polyp im Bereich des Recessus piriformis, 21 Teilnehmer zeigten eine Refluxösophagitis, vier Teilnehmer einen Barrett-Ösophagus, davon einer histologisch einen Barrett-Ösophagus mit LGIEN, ein Teilnehmer wies einen Ösophaguspolyp mit leichtgradiger Plattenepitheldysplasie auf, 12 Teilnehmer eine mit Helicobacter pylori assoziierte Gastritis. Eine korpusdominante Atrophie wurde in einem Fall und ein Duodenal-Adenom mit LGIEN in zwei Fällen beschrieben. 100 % bzw. 89 % der Teilnehmer stellten eine Blut- bzw. eine Stuhlprobe für weitere Untersuchungen zur Verfügung. Alle Teilnehmer füllten zudem den Patientenfragebogen aus. Zusammenfassung Durch die Prä-GIT-Studie soll erstmals für Deutschland eine solide Datenbasis generiert werden, um die Häufigkeiten verschiedener prämaligner und frühkanzeröser Veränderungen im oberen Gastrointestinaltrakt valide schätzen zu können. Die jetzige Pilotphase liefert wichtige Erkenntnisse zur Machbarkeit sowie zur Verbesserung der Prozesse im Rahmen der Hauptphase der Studie. Erfreulicherweise zeigte sich eine sehr große Akzeptanz der Teilnahme an der Studie.

ZusammenfassungIm Rahmen der Prä-GIT-Studie sollen Informationen zur Prävalenz und zum Verlauf von präkanzerösen und frühmalignen Läsionen im oberen Gastrointestinaltrakt (OGIT) gewonnen sowie Hochrisikogruppen identifiziert werden. Studienteilnehmer erhalten im Rahmen einer regulären Vorsorgekoloskopie nach vorangegangener Einverständniserklärung in derselben Sitzung eine standardisierte hochauflösende Gastroskopie. Für die Hauptphase der Studie ist geplant, 5000 Teilnehmer in 30 gastroenterologischen Praxen in Bayern einzuschließen. Zur Vorbereitung wurde diese Pilotstudie durchgeführt, um die Machbarkeit des Studienprotokolls, die Akzeptanz der Untersuchung sowie die Durchführung in der „Praxis“-Realität zu prüfen. Methodik Drei gastroenterologische Praxen in Bayern nahmen an der dreimonatigen Pilotphase von 10/2018 bis 12/2018 teil. Nach entsprechender Aufklärung wurde Patienten, die sich zur Vorsorgekoloskopie in diesen Praxen vorstellten, zusätzlich eine diagnostische Gastroskopie angeboten. Die Gastroskopien erfolgten nach einer vorgegebenen Arbeitsanweisung (Standard Operating Procedure, SOP). Zusätzlich erfolgten eine Datenerhebung zu Ernährung und Lebensstil anhand eines Selbstausfüllfragebogens sowie die Sammlung von Bioproben. Ergebnisse Innerhalb von 3 Monaten wurden 52 Probanden in drei Praxen in Bayern in die Studie eingeschlossen. Das durchschnittliche Alter lag bei 63,4 Jahren. Die durchschnittliche Untersuchungszeit lag bei 11 Minuten, Komplikationen traten keine auf. Ein Teilnehmer zeigte einen Polyp im Bereich des Recessus piriformis, 21 Teilnehmer zeigten eine Refluxösophagitis, vier Teilnehmer einen Barrett-Ösophagus, davon einer histologisch einen Barrett-Ösophagus mit LGIEN, ein Teilnehmer wies einen Ösophaguspolyp mit leichtgradiger Plattenepitheldysplasie auf, 12 Teilnehmer eine mit Helicobacter pylori assoziierte Gastritis. Eine korpusdominante Atrophie wurde in einem Fall und ein Duodenal-Adenom mit LGIEN in zwei Fällen beschrieben. 100 % bzw. 89 % der Teilnehmer stellten eine Blut- bzw. eine Stuhlprobe für weitere Untersuchungen zur Verfügung. Alle Teilnehmer füllten zudem den Patientenfragebogen aus. Zusammenfassung Durch die Prä-GIT-Studie soll erstmals für Deutschland eine solide Datenbasis generiert werden, um die Häufigkeiten verschiedener prämaligner und frühkanzeröser Veränderungen im oberen Gastrointestinaltrakt valide schätzen zu können. Die jetzige Pilotphase liefert wichtige Erkenntnisse zur Machbarkeit sowie zur Verbesserung der Prozesse im Rahmen der Hauptphase der Studie. Erfreulicherweise zeigte sich eine sehr große Akzeptanz der Teilnahme an der Studie.

ZusammenfassungDie Krebserkrankung, deren Behandlung und mögliche Behandlungsfolgen belasten die davon betroffenen Menschen im psychischen und sozialen Bereich in vielfältiger Weise. Verkürzte stationäre Aufenthaltszeiten in den Akutkliniken, psychoonkologische Erstversorgung in den Zentren und ambulante Therapien sind längst Realität in der Onkologie (13). Dies erzeugt besondere Verantwortlichkeiten für das dortige Fachpersonal. Ziel der Untersuchung war es, den Betreuungsbedarf in Abhängigkeit von verschiedenen soziodemografischen Variablen aufzuzeigen. Darüber hinaus wurde erhoben, inwiefern das onkologische Fachpersonal die Belastungen der Patienten erkennt und entsprechende psychoonkologische Betreuung veranlasst. Methode: An der Studie nahmen insgesamt 19771 Patienten aus 72 Praxen teil, davon 51% Frauen und 48% Männer. Bei der Auswertung wurden Patienten aus ambulanten Praxen vor oder zu Beginn der Chemotherapie berücksichtigt. Folgende Erhebungsdaten gingen in die Auswertung ein: medizinische und soziodemografische Angaben, eine Kurzform des Hornheider Fragebogens(HFK) zur Erhebung der psychosozialen Belastung sowie die Einschätzung des onkologischen Fachpersonals zum Betreuungsbedarf des Patienten. Ergebnisse: Es zeigte sich, dass mehr als die Hälfte der Patienten (65 %) nach den Werten im HFK als psychosozial belastet einzustufen waren. Nach Einschätzung des onkologischen Fachpersonals wiesen nur 37 % der Patienten Betreuungsbedarf auf. Die Patienten zeigten sich besonders stark im Bereich berufliche und finanzielle Sorgen belastet gefolgt von Sorgen um das körperliche Befinden. Frauen hatten dabei signifikant höhere Belastungswerte in fast allen Bereichen. Ebenso gingen ein geringeres Lebensalter und ein palliativer Behandlungscharakter durchschnittlich mit einer höheren Belastung einher. Schlussfolgerungen: Die Erhebung hat gezeigt, dass Screeninginstrumente zur psycho-onkologischen Berdarfsermittlung grundsätzlich in niedergelassenen Praxen integriert werden sollten, um den Bedarf der Patienten frühzeitig zu erkennen und in Form von spezifischen Betreuungsmöglichkeiten bedarfsgerechter umzusetzen.

Muslim must actualize values in the Qur’an in their life. So, the term Qur’anic actualization means total actions and comprehensive works colored by Qur’anic spirits either in their aims, strategies or implementation. This will lead Muslims to be khayra ummah (the best ummah). Allah entrusts them to be the one only heir of this world. Nowadays, Muslims have failed to be the world heir. We have failed to be masters of qawliyah verses written in the Al-Qur’an and of kawniyah verses manifested in this wide world. Many factors are considered causes of the failure. The prime factor is education. Education developed in Muslim communities has not totally referred to Qur’anic frameworks. Illiteracy, meaninglessness, paradigm confusion and disorientation still paint implementation of Islamic education. Muslims will revive to be the best ummah if only Islamic education, both its theories and praxes, is constructed by basing on Qur’anic vision and mission.

Synkretyzm i hybrydyzacja wpisane w definicję gatunku filmowego dla licznych form telewizyjnych, które pojawiły się w czasach neotelewizji, stały się wyróżnikami gatunkowymi. Fala docusoap w połowie lat 90. XX w. i dynamiczne rozprzestrzenianie się innych gatunków hybrydowych sprawiły, że wielu widzów i komentatorów czuło się zagubionych w telewizyjnym pejzażu genologicznym. W Polsce historia powtórzyła się na fali kolejnej proliferacji nowych gatunków telewizyjnych i pojawienia się scripted-docu. Ponowny chaos pojęciowy dotknął jednak tym razem także prace naukowe. Autorka odnotowuje zjawisko wtórnego rozmywania pojęciowego nazw gatunkowych z obszaru genologii telewizyjnej w drugiej dekadzie XXI w. Na wybranych przykładach opisuje zmagania badaczy z klasyfikowaniem, a przede wszystkim nazywaniem telewizyjnych gatunków hybrydowych, oraz konsekwencje problemów genologicznych. Przedstawia także propozycję klasyfikacji telewizyjnych gatunków granicznych mającą pomóc w częściowym zapanowaniu nad pojęciowym chaosem na tym obszarze. W swojej klasyfikacji autorka oddziela grupę hybryd faktualnych od hybryd reality TV.

Cílem tohoto příspěvku je revidovat domácí českou a mezinárodní anglicky psanou literární tvorbu na téma neformální geovědní vzdělávání, která byla publikovaná v posledních dvaceti letech, s ohledem na situaci ve vzdělávání v České republice. Zjištění z literatury se soustředí na vzdělávání dětí a mládeže (věková skupina žáků od šesti do devatenácti let). Informace o neformálním vzdělávání se specifickým geovědním obsahem jsou dány do souvislostí s literaturou v přírodovědném vzdělávání. Přehledová studie pojednává o soudobé české vzdělávací realitě, zahrnuje vztah k formálnímu vzdělávacímu systému. Studie obsahuje literární prameny o neformálním, podobně tomu mimoškolním, volnočasovém a zájmovém vzdělávání. Jsou popsány dřívější poznatky a budoucí vize v oblasti geovědního vzdělávacího výzkumu. V literatuře byly nalezeny terminologické limity v uvedené oblasti. Studie nastiňuje dva vědecké přístupy, které se tématem zabývají. Je prezentována možná klasifikace geovědních neformálních aktivit, založená na poznatcích z literatury. Nakonec studie ukazuje přehled vybraných geovědních aktivit, které se konají pro děti a mládež v zázemí univerzitních kampusů v České republice. Tyto aktivity jsou uvedeny do praxe s cílem motivovat a stimulovat zájem dětí o geovědy, s cílem předat jim základní vědecké znalosti, zlepšit jejich dovednosti a schopnosti.

Empirický výzkum vzdělávání jakožto relativně mladá oblast výzkumu se značně rozvinul. Důvěryhodnost jeho poznatků je založena na důsledném využívání náročných výzkumných metod. Jeho zjištění jsou sledována a diskutována i mimo úzkou vědeckou komunitu a zohledňována při rozhodování ve vzdělávací politice i v každodenní praxi. Empirický výzkum vzdělávání musí samozřejmě i nadále sledovat tuto cestu a musí zůstat věrný nárokům na kritické ověřování teorie v realitě. Čas od času je však třeba položit si otázku, zda výzkumný program ještě odpovídá současným potřebám a jak by měl empirický výzkum vzdělávání vypadat v budoucnosti. O to jde v tomto textu, který lze číst mj. jako přímluvu za širší využívání rozmanitých výzkumných metod, včetně smíšených. Po krátkém ohlédnutí se za úspěchy empirického výzkumu vzdělávání, za jeho financováním a za očekáváními, která jsou s ním spojena, budeme sledovat otázku, pomocí jakých výzkumných přístupů a metod lze získat vědění popisné, vědění vysvětlující a vědění pro změnu. Zvláštní pozornost bude věnována významu vědění o cílech.

Zainteresowania badaniami w zakresie kosmosu i VR (ang. virtual reality) na Wydziale Architektury zainicjowały dwie prace dyplomowe magisterskie: City on Mars – Jednostki kolonizacyjne na innych planetach i możliwości wykorzystania ich w ekstremalnych warunkach ziemskich (autor mgr inż. arch. Kamil Lis, promotor prof. Maria Bielak) oraz Spaceport Abu-Dhabi – Projekt koncepcyjny portu kosmicznego (autor mgr inż. arch. Roman Wala, promotor prof. Klaudiusz Fross). Kolejnym krokiem był utworzony w 2017 roku przez Dziekana Wydziału prof. Klaudiusza Fross Program Badawczy Architektury Kosmicznej mający na celu promocję i wspieranie prac naukowych oraz koncepcji projektowych w zakresie architektury kosmicznej. W artykule przedstawiono założenia, metodologię, przeprowadzone badania oraz ogólne wnioski w zakresie funkcjonowania analogowych habitatów kosmicznych jako symulacji warunków panujących w kosmosie. Artykuł oparty jest na badaniach wykonanych podczas pobytu w habitacie kosmicznym stacji badawczej LunAres. Badania przeprowadziła uczestniczka kosmicznej symulacyjnej misji inż. arch. Wiktoria Dziaduła w ramach pracy badawczej pod kierunkiem prof. Klaudiusza Fross z Wydziału Architektury Politechniki Śląskiej.

In ästhetisch digitalen Praktiken zeigen sich verschiedene Formen von Optimierungszusammenhängen, die zumeist mit Prozessen der Individualisierung und Vereinzelung gekoppelt sind. Ästhetisch digitale Praktiken können aber auch Möglichkeiten zur Kollektivierung und zum Widerstand gegen die allgegenwärtigen Optimierungsansprüche bieten. Vor diesem Hintergrund werden sowohl repressive als auch widerständige Seiten ästhetisch-medialer Praxen ins Auge gefasst. Die Ambivalenzen werden an zwei Beispielen beleuchtet. Das erste Beispiel stammt aus Japan und dem Bereich der Intelligent Assistent Systeme. Die nach einem Animecharakter gestaltete dreidimensionale Figur, Azuma Hikari, soll das Leben von jungen Single-Männern angenehmer gestalten und übernimmt eine Reihe von Sorgetätigkeiten für diese. An diesem Beispiel wird der technologiegestützte Umgang mit Vereinzelungstendenzen neoliberaler Gesellschaften aus einer care-feministischen Perspektive analysiert. Das zweite Beispiel ist das geplante digitale Mahnmal in der Keupstrasse, das mit Hilfe von augmented reality-Technologie an die beiden Bombenanschläge des NSU in Köln erinnern will. Gegenüber der offensichtlichen Dominanz der servilen Seite der prekären Selbstregierung im ersten Beispiel werden im zweiten Möglichkeiten des Widerstands gegen neoliberale Optimierung und Formen der Stiftung von Gemeinschaft untersucht.

Vážení čtenáři, milé kolegyně a kolegové, přátelé celoživotního vzdělávání, právě jste otevřeli první číslo časopisu Lifelong Learning – Celoživotní vzdělávání vydané v roce 2020, tedy v roce, který si budeme jistě všichni ještě dlouho pamatovat. Myslím si, že obsah tohoto čísla je velice zajímavý. Mohu říci, že jsme si na jeho přípravě dali záležet, ale nebylo jednoduché jej vzhledem k dramatickým událostem letošního jara sestavit. Číslo 1 / 2020 je polytematické a obsahuje tři studie, jeden diskusní příspěvek, zprávu z konference a recenzi odborné publikace. O jakých konkrétních tématech se tedy vlastně dočtete? Teoretická studie Martina Kopeckého z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy navazuje (řečeno jeho slovy) na bohatou diskusi o smyslu celoživotního vzdělávání a učení, která je v politické, praktické i akademické sféře vedena v souvislosti s přístupy mezinárodních organizací. Autor se ve svém příspěvku snaží rekonstruovat myšlenky Jana Amose Komenského s cílem využít jich jako zdroje pro inspiraci v současné době změn a krizí globalizovaného světa. Ve své studii kontextuálně propojuje myšlenky tohoto velikána pedagogiky se vzdělávací politikou UNESCO a její obsah je skutečně inspirativní. Kolegyně Bohdana Richterová a Hana Kubíčková z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity reflektují ve své studii jedno z témat cyklů participačního akčního výzkumu na příkladu roční spolupráce skupiny dvanácti pedagogů z ostravských základních škol a dvou akademických pracovnic Ostravské univerzity. Přínosem této studie je identifikace základních limitů a možností vzájemné spolupráce, sdílení zkušeností z problémových situací v praxi pedagogického prostředí a také nástin možností rozvoje sebereflexe a zdravého sebeprosazení jednotlivých aktérů. Velmi zajímavý příspěvek zaslali kolegové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, konkrétně Jiří Zounek, Klára Záleská a Libor Juhaňák z Ústavu pedagogických věd. Jejich studie se zabývá tím, jak je ve školské politice tří evropských zemí (Česko, Slovensko, Polsko) formulována problematika ICT, a současně nahlíží na školskou realitu – tedy na skutečné vnímání a využívání digitálních technologií učiteli při práci. Autoři při zpracování příspěvku vycházeli z výsledků tří mezinárodních srovnávacích výzkumů. Diskusní příspěvek Kamila Janiše ml. z Fakulty veřejných politik Slezské univerzity v Opavě se zabývá zajímavým tématem, které se týká volného času. Přináší zde téma tzv. polovolného a antivolného času a zabývá se jím s ohledem na populaci seniorů. Zatímco většině z nás jsou dobře známy pojmy „volný čas“ nebo „volnočasové aktivity“, pojmy „polovolný čas“ a „antivolný čas“ jsou dosud využívány spíše úzkou skupinou odborníků. I proto bude určitě zajímavé si tento diskusní příspěvek prostudovat včetně závěrečných otázek a polemik. Součástí prvního letošního čísla je také recenze odborné publikace nazvané Andragogické aspekty využívania voľného času. Autor recenze Michal Koricina z Pedagogické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre oceňuje zejména komplexnost obsahu publikace, především s ohledem na teoretická východiska pro různorodou kulturně-výchovnou práci a také na potřebnost obohacení portfolia odborných publikací pro pracovníky v oblasti kulturněosvětové andragogiky, zaměřených na tuto problematiku. V roce 2019 si na Slovenské polnohospodárské univerzitě v Nitře připomněli 55 let pedagogického vzdělávání prostřednictvím mezinárodní vědecké konference pod názvem Universitas Moderna. Je nám ctí, že můžeme na stránkách našeho časopisu uveřejnit stať kolegyně Timeí Šeben Zaťkové z tamějšího Centra pedagogiky a psychologického poradenství, ve které shrnuje nejpodstatnější informace o této události včetně zajímavých a inspirativních závěrů. Přeji vám příjemné a podnětné chvíle ve společnosti našeho časopisu, hlavně hodně zdraví, a těším se na vaše příspěvky, kterých není nikdy dost. Petr Adamec předseda redakční rady

The famous Latvian born Brasilian philosopher Staņislavs Ladusāns (1913-1993) due to the Soviet occupation could not return to Latvia any more, – as it had been envisaged – to take up a post in the Catholic Faculty of Theology at the University of Latvia. Thus he started his mission in Brazil (1946), where he became a Christian philosopher, known all over the world, especially because of his work “Many-sided gnoseology”, in which he synthesizes phenomenology and Thomism. Specialists in the history of philosophy of Brazil point out that activities initiated by S. Ladusāns brought a profound change in the development of the intellectual culture in Brazil. During the seventies of the 20th century Ladusāns was tackling the philosophical problematics of many-sided humanism. This notion clearly indicates that human understanding is based on a plurality of principles. Thus, in order to describe a human being, one has to illuminate several dimensions, or to perform various types of measurements. Father Ladusāns distinguishes the following dimensions that are of importance for the investigation of the human being: first of all it is gnoseology or the theory of the human capacity for cognition. Above that a human being is to be considered as possessing of immortal soul that determines personal self-esteem. A human being obtains intrinsic value amidst all the other values of economic or technological character. A human being exists in the community; a human being is to be viewed through a vertical dimension revealing the existence of God as the highest being, and through a supra-natural dimension that connects philosophical humanism with the Christian faith, thus providing for spiritual renewal of people. Human beings obtain wishes that go beyond the possibilities offered by the material world; these may be realized only through intensive spiritual life. Such life praxes are accessible only in Christianity; these correspond to the existence of the soul as an immortal spiritual substance encompassed by space and time. The starting point of metaphysics is the thirst of the human being for happiness. The further argumentation of Ladusāns, based on the openness of reason towards Revelation, postulates that God as the Highest Good reveals Himself as love, thus providing our need for inner peace, as it is testified by our inner experience. A person reaches out for infinite Goodness, for the Highest Good, which is the Reality, transcending all other realities. The result of the question of happiness is a practical one – by following the voice of conscience the human being performs choices and acts to deepen the unity with the Highest Good. In doing good things a human being acquires peace. Ladusāns points out that the notion of culture is analogical – that “culture” is equivocally formed and subjectively experienced act of the inner spiritual culture of the person. Equivocal designation means that the inner culture, the spiritual life is attributively used with reference to various manifestations of spirit, forms of artistic expression, etc. – which bear the name of “culture”. By cultivating one’s inner life and the immortal life of the soul, a person reaches such a level of critical competency, which allows to evaluate and to produce new forms of culture. The many-sided spiritual culture provides for personal and national elevation to a much higher level of fullness – reaching the status of love. However, a person is incapable of reaching such a task on his own; one needs cooperation with God. The individual person and a nation has to open up within the spiritual self-identity in the culture of love, so as to reach an increasing pulsation of culture, in order to take a stand against the inhuman ideology – saturated philosophy of modernity and post-modernity.

Cílem příspěvku je představit, jak sledovaní začínající učitelé vnímají vliv pregraduální přípravy na své první roky praxe a jaké lze na základě toho vysledovat možnosti zkvalitnění přípravy budoucích učitelů.Metody. Výzkumný vzorek se skládá ze třinácti začínajících učitelů biologie/přírodopisu s praxí od jednoho do pěti let. Data byla získána prostřednictvím hloubkových polostrukturovaných rozhovorů a byla analyzována metodou zakotvené teorie.Z výsledků vyplývá, že nejlépe byla hodnocena složka odborné biologické přípravy, největší rezervy vykazovala složka pedagogicko-psychologická před oborově didaktickou. Obě složky pregraduální přípravy vykazující rezervy navrhovali respondenti posílit o pedagogické náslechy, aplikaci zážitkové výuky nebo zprostředkování výuky vysokoškolskými pedagogy či odborníky s reálnou pracovní zkušeností ve školství. Hodnocení pregraduální přípravy bylo ovlivněno šokem z reality vycházejícího z nepřiměřeného očekávání začínajících učitelů.Závěry. Za přínos této studie považujeme skutečnost, že přes jistou individuálnost názorů byly pozorovány určité trendy, které by bylo možné zohlednit při přípravě vzdělávacích programů budoucích učitelů, a dále to, že se nám podařilo rozkrýt klíčové spojitosti mezi jednotlivými složkami pregraduální přípravy ve vztahu ke zvládání školní reality začínajícími učiteli, což bylo vizualizováno abstraktním schématem v podobě tetraedru.

V problematice kooperativního učení se setkáme s napětím mezi velmi dobře zpracovanou teoretickou strukturou a realitou výuky, ve které jsou kooperativní učební skupiny prozatím spíše okrajovou záležitostí. Teoretická studie se zaměřuje na kooperativní učení z didaktického hlediska. Představuje rozpracovanost teorie kooperativního učení ve třech rovinách: v rovině výchozí teorie kooperace, v rovině principů kooperativního učení a v rovině aplikační. Úspěch kooperativního učení v zahraničí je přisuzován fungujícím vztahům mezi teorií, empirickým výzkumem a praxí: druhá část studie tedy ukazuje na souvislosti, které přináší zpracovaná teorie kooperativního učení pro empirické zkoumání výuky a ovlivňování její reality. Za základní směr výzkumu u nás označuje zkoumání podmínek, za kterých se uplatní potenciál kooperativní učební formy. Ve výzkumu proměny výuky je pak za podstatnou podmínku považován určen vztah mezi přesvědčením učitele a jeho konáním.Klíčová slova: teorie sociální vzájemné závislosti, pozitivní vzájemná závislost, skupinové vyučování, kooperativní učení, principy kooperativního učení, aplikační teorie, empirický výzkum.

Como os juízes decidem? A resposta a essa pergunta comporta dois vieses, um seguindo a linha formalista, segundo a qual a atividade de julgar consiste, basicamente, em uma subsunção – isto é, o julgador nada mais é do que um operador de uma grande máquina de silogismo, aplicando a lei abstrata a um caso concreto, de forma mecânica; e outro que observa a linha realista, por meio da qual referida atividade depende, principalmente, de outros elementos, denominados extralegais, por serem alheios ao Direito.O presente ensaio tem como objetivo demonstrar qual movimento se aplica, na prática, ao processo decisório judicial, principalmente no âmbito do Poder Judiciário Brasileiro.Para tanto, será feita, sucintamente, uma distinção entre as linhas formalista e realista. Após, serão expostos alguns métodos e modelos criados com o escopo de esclarecer como funciona o processo de tomada de decisão, bem como será analisado, brevemente, o princípio da imparcialidade, a fim de que se chegue às considerações finais de maneira genérica.Descritores: Teoria da decisão; Decisões Judiciais; Jurisprudência; Julgamento.ReferênciasTumonis V. Legal Realism & Judicial Decision-Making. Jurisprudence. 2012;19(4):1361-82.Posner RA. How judges think. London: Harvard University Press; 2008.Frank J. Courts on trial: mith and reality in american justice. Princeton: Princeton University Press; 1973.Hutcheson Jr JC. Judgment Intuitive: The Function of the “Hunch” in Judicial Decision. 1929, p. 274-88.Richards D. When judges have a hunch – intuition and experience in judicial decision-making. ARSP. 2016;102(2):245-60.Struchiner N, Brando MS. Como os juízes decidem os casos difíceis do direito? Novas Fronteiras da Teoria do Direito: da filosofia moral à psicologia experimental. Rio de Janeiro: PoD/PUC Rio; 2013.Cestari R, Nojiri S. Intepretações históricas e teóricas do Realismo Jurídico. XXIV Encontro Nacional do CONPEDI – UFS, Teorias da Decisão e Realismo Jurídico; 2015. p. 142-66.Holmes Jr OW. Lochner v. New York, 198 U.S. 45, 76. 1905.Leiter B. Rethinking legal realism: toward a naturalized jurisprudence. Tex L Rev. 1997; 76(2):267-315.Friedman B. The politics of judicial review. Tex L Rev. 2005;84(2):257-337.Horta RL, Costa AA. Das Teorias da Interpretação à Teoria da Decisão: por uma perspectiva realista acerca das influências e constrangimentos sobre a atividade judicial. R Opin Jur. 2017;15(20):271-97.Ferreira PFAN. Como decidem os ministros do STF: pontos ideais e dimensões de preferências [dissertação]. Brasília: Universidade de Brasília; 2013.Cross FB. Decisionmaking in the U.S. Circuit Courts of Appeals. Cal L Rev. 2003;91(6):1457-515.Hughes CE. Addresses and papers of Charles Evans Hughes,Governor of New York,1906-1908. New York: GP Putnam’s Sons; 1908.Ribeiro LM, Arguelhes DW. Preferências, Estratégias e Motivações: Pressupostos institucionais de teorias sobre comportamento judicial e sua transposição para o caso brasileiro, Rev Direito e Prax. 2013;4(7):85-121.Segal JA, Spaeth HJ. The Supreme Court and the Attitudinal Model. Cambridge: Cambridge University Press; 1993.Kahneman D, Frederick S. A model of heuristic judgment. The Cambridge handbook of thinking and reasoning. Cambridge: Cambridge University Press; 2005.Stanovich KE, West RF. Individual differences in reasoning: implications for the rationality debate? Heuristics and biases: the psychology of intuitive judgment. Gilovich T, Griffin D, Kahneman D (org). New York: Cambridge University Press; 2002.Costa EJF. Levando a imparcialidade a sério: proposta de um modelo interseccional entre direito processual, economia e psicologia [tese]. São Paulo:Pontifícia Universidade Católica; 2016.Guthrie C, Rachlinski JJ, Wistrich AJ. Blinking on the bench: how judges decide cases. Cornell L Rev. 2007; 93(1):1-43.

The academic journal is obsolete. In a world where there are more titles than ever, this is a comment on their form – especially the print journal – rather than their quantity. Now that you can get everything online, it doesn’t really matter what journal a paper appears in; certainly it doesn’t matter what’s in the same issue. The experience of a journal is rapidly obsolescing, for both editors and readers. I’m obviously not the first person to notice this (see, for instance, "Scholarly Communication"; "Transforming Scholarly Communication"; Houghton; Policy Perspectives; Teute), but I do have a personal stake in the process. For if the journal is obsolete then it follows that the editor is obsolete, and I am the editor of the International Journal of Cultural Studies. I founded the IJCS and have been sole editor ever since. Next year will see the fiftieth issue. So far, I have been responsible for over 280 published articles – over 2.25 million words of other people’s scholarship … and counting. We won’t say anything about the words that did not get published, except that the IJCS rejection rate is currently 87 per cent. Perhaps the first point that needs to be made, then, is that obsolescence does not imply lack of success. By any standard the IJCS is a successful journal, and getting more so. It has recently been assessed as a top-rating A* journal in the Australian Research Council’s journal rankings for ERA (Excellence in Research for Australia), the newly activated research assessment exercise. (In case you’re wondering, M/C Journal is rated B.) The ARC says of the ranking exercise: ‘The lists are a result of consultations with the sector and rigorous review by leading researchers and the ARC.’ The ARC definition of an A* journal is given as: Typically an A* journal would be one of the best in its field or subfield in which to publish and would typically cover the entire field/ subfield. Virtually all papers they publish will be of very high quality. These are journals where most of the work is important (it will really shape the field) and where researchers boast about getting accepted.Acceptance rates would typically be low and the editorial board would be dominated by field leaders, including many from top institutions. (Appendix I, p. 21; and see p. 4.)Talking of boasting, I love to prate about the excellent people we’ve published in the IJCS. We have introduced new talent to the field, and we have published new work by some of its pioneers – including Richard Hoggart and Stuart Hall. We’ve also published – among many others – Sara Ahmed, Mohammad Amouzadeh, Tony Bennett, Goran Bolin, Charlotte Brunsdon, William Boddy, Nico Carpentier, Stephen Coleman, Nick Couldry, Sean Cubitt, Michael Curtin, Daniel Dayan, Ben Dibley, Stephanie Hemelryk Donald, John Frow, Elfriede Fursich, Christine Geraghty, Mark Gibson, Paul Gilroy, Faye Ginsberg, Jonathan Gray, Lawrence Grossberg, Judith Halberstam, Hanno Hardt, Gay Hawkins, Joke Hermes, Su Holmes, Desmond Hui, Fred Inglis, Henry Jenkins, Deborah Jermyn, Ariel Heryanto, Elihu Katz, Senator Rod Kemp (Australian government minister), Youna Kim, Agnes Ku, Richard E. Lee, Jeff Lewis, David Lodge (the novelist), Knut Lundby, Eric Ma, Anna McCarthy, Divya McMillin, Antonio Menendez-Alarcon, Toby Miller, Joe Moran, Chris Norris, John Quiggin, Chris Rojek, Jane Roscoe, Jeffrey Sconce, Lynn Spigel, John Storey, Su Tong, the late Sako Takeshi, Sue Turnbull, Graeme Turner, William Uricchio, José van Dijck, Georgette Wang, Jing Wang, Elizabeth Wilson, Janice Winship, Handel Wright, Wu Jing, Wu Qidi (Chinese Vice-Minister of Education), Emilie Yueh-Yu Yeh, Robert Young and Zhao Bin. As this partial list makes clear, as well as publishing the top ‘hegemons’ we also publish work pointing in new directions, including papers from neighbouring disciplines such as anthropology, area studies, economics, education, feminism, history, literary studies, philosophy, political science, and sociology. We have sought to represent neglected regions, especially Chinese cultural studies, which has grown strongly during the past decade. And for quite a few up-and-coming scholars we’ve been the proud host of their first international publication. The IJCS was first published in 1998, already well into the internet era, but it was print-only at that time. Since then, all content, from volume 1:1 onwards, has been digitised and is available online (although vol 1:2 is unaccountably missing). The publishers, Sage Publications Ltd, London, have steadily added online functionality, so that now libraries can get the journal in various packages, including offering this title among many others in online-only bundles, and individuals can purchase single articles online. Thus, in addition to institutional and individual subscriptions, which remain the core business of the journal, income is derived by the publisher from multi-site licensing, incremental consortial sales income, single- and back-issue sales (print), pay-per-view, and deep back file sales (electronic). So what’s obsolete about it? In that boasting paragraph of mine (above), about what wonderful authors we’ve published, lies one of the seeds of obsolescence. For now that it is available online, ‘users’ (no longer ‘readers’!) can search for what they want and ignore the journal as such altogether. This is presumably how most active researchers experience any journal – they are looking for articles (or less: quotations; data; references) relevant to a given topic, literature review, thesis etc. They encounter a journal online through its ‘content’ rather than its ‘form.’ The latter is irrelevant to them, and may as well not exist. The Cover Some losses are associated with this change. First is the loss of the front cover. Now you, dear reader, scrolling through this article online, might well complain, why all the fuss about covers? Internet-generation journals don’t have covers, so all of the work that goes into them to establish the brand, the identity and even the ‘affect’ of a journal is now, well, obsolete. So let me just remind you of what’s at stake. Editors, designers and publishers all take a good deal of trouble over covers, since they are the point of intersection of editorial, design and marketing priorities. Thus, the IJCS cover contains the only ‘content’ of the journal for which we pay a fee to designers and photographers (usually the publisher pays, but in one case I did). Like any other cover, ours has three main elements: title, colour and image. Thought goes into every detail. Title I won’t say anything about the journal’s title as such, except that it was the result of protracted discussions (I suggested Terra Nullius at one point, but Sage weren’t having any of that). The present concern is with how a title looks on a cover. Our title-typeface is Frutiger. Originally designed by Adrian Frutiger for Charles de Gaulle Airport in Paris, it is suitably international, being used for the corporate identity of the UK National Health Service, Telefónica O2, the Royal Navy, the London School of Economics , the Canadian Broadcasting Corporation, the Conservative Party of Canada, Banco Bradesco of Brazil, the Finnish Defence Forces and on road signs in Switzerland (Wikipedia, "Frutiger"). Frutiger is legible, informal, and reads well in small copy. Sage’s designer and I corresponded on which of the words in our cumbersome name were most important, agreeing that ‘international’ combined with ‘cultural’ is the USP (Unique Selling Point) of the journal, so they should be picked out (in bold small-caps) from the rest of the title, which the designer presented in a variety of Frutiger fonts (regular, italic, and reversed – white on black), presumably to signify the dynamism and diversity of our content. The word ‘studies’ appears on a lozenge-shaped cartouche that is also used as a design element throughout the journal, for bullet points, titles and keywords. Colour We used to change this every two years, but since volume 7 it has stabilised with the distinctive Pantone 247, ‘new fuchsia.’ This colour arose from my own environment at QUT, where it was chosen (by me) for the new Creative Industries Faculty’s academic gowns and hoods, and thence as a detailing colour for the otherwise monochrome Creative Industries Precinct buildings. There’s a lot of it around my office, including on the wall and the furniture. New Fuchsia is – we are frequently told – a somewhat ‘girly’ colour, especially when contrasted with the Business Faculty’s blue or Law’s silver; its similarity to the Girlfriend/Dolly palette does introduce a mild ‘politics of prestige’ element, since it is determinedly pop culture, feminised, and non-canonical. Image Right at the start, the IJCS set out to signal its difference from other journals. At that time, all Sage journals had calligraphic colours – but I was insistent that we needed a photograph (I have ‘form’ in this respect: in 1985 I changed the cover of the Australian Journal of Cultural Studies from a line drawing (albeit by Sydney Nolan) to a photograph; and I co-designed the photo-cover of Cultural Studies in 1987). For IJCS I knew which photo I wanted, and Sage went along with the choice. I explained it in the launch issue’s editorial (Hartley, "Editorial"). That original picture, a goanna on a cattle grid in the outback, by Australian photographer Grant Hobson, lasted ten years. Since volume 11 – in time for our second decade – the goanna has been replaced with a picture by Italian-based photographer Patrick Nicholas, called ‘Reality’ (Hartley, "Cover Narrative"). We have also used two other photos as cover images, once each. They are: Daniel Meadows’s 1974 ‘Karen & Barbara’ (Hartley, "Who"); and a 1962 portrait of Richard Hoggart from the National Portrait Gallery in London (Owen & Hartley 2007). The choice of picture has involved intense – sometimes very tense – negotiations with Sage. Most recently, they were adamant the Daniel Meadows picture, which I wanted to use as the long-term replacement of the goanna, was too ‘English’ and they would not accept it. We exchanged rather sharp words before compromising. There’s no need to rehearse the dispute here; the point is that both sides, publisher and editor, felt that vital interests were at stake in the choice of a cover-image. Was it too obscure; too Australian; too English; too provocative (the current cover features, albeit in the deep background, a TV screen-shot of a topless Italian game-show contestant)? Running Order Beyond the cover, the next obsolete feature of a journal is the running order of articles. Obviously what goes in the journal is contingent upon what has been submitted and what is ready at a given time, so this is a creative role within a very limited context, which is what makes it pleasurable. Out of a limited number of available papers, a choice must be made about which one goes first, what order the other papers should follow, and which ones must be held over to the next issue. The first priority is to choose the lead article: like the ‘first face’ in a fashion show (if you don’t know what I mean by that, see FTV.com. It sets the look, the tone, and the standard for the issue. I always choose articles I like for this slot. It sends a message to the field – look at this! Next comes the running order. We have about six articles per issue. It is important to maintain the IJCS’s international mix, so I check for the country of origin, or failing that (since so many articles come from Anglosphere countries like the USA, UK and Australia), the location of the analysis. Attention also has to be paid to the gender balance among authors, and to the mix of senior and emergent scholars. Sometimes a weak article needs to be ‘hammocked’ between two good ones (these are relative terms – everything published in the IJCS is of a high scholarly standard). And we need to think about disciplinary mix, so as not to let the journal stray too far towards one particular methodological domain. Running order is thus a statement about the field – the disciplinary domain – rather than about an individual paper. It is a proposition about how different voices connect together in some sort of disciplinary syntax. One might even claim that the combination of cover and running order is a last vestige of collegiate collectivism in an era of competitive academic individualism. Now all that matters is the individual paper and author; the ‘currency’ is tenure, promotion and research metrics, not relations among peers. The running order is obsolete. Special Issues An extreme version of running order is the special issue. The IJCS has regularly published these; they are devoted to field-shaping initiatives, as follows: Title Editor(s) Issue Date Radiocracy: Radio, Development and Democracy Amanda Hopkinson, Jo Tacchi 3.2 2000 Television and Cultural Studies Graeme Turner 4.4 2001 Cultural Studies and Education Karl Maton, Handel Wright 5.4 2002 Re-Imagining Communities Sara Ahmed, Anne-Marie Fortier 6.3 2003 The New Economy, Creativity and Consumption John Hartley 7.1 2004 Creative Industries and Innovation in China Michael Keane, John Hartley 9.3 2006 The Uses of Richard Hoggart Sue Owen, John Hartley 10.1 2007 A Cultural History of Celebrity Liz Barry 11.3 2008 Caribbean Media Worlds Anna Pertierra, Heather Horst 12.2 2009 Co-Creative Labour Mark Deuze, John Banks 12.5 2009 It’s obvious that special issues have a place in disciplinary innovation – they can draw attention in a timely manner to new problems, neglected regions, or innovative approaches, and thus they advance the field. They are indispensible. But because of online publication, readers are not held to the ‘project’ of a special issue and can pick and choose whatever they want. And because of the peculiarities of research assessment exercises, editing special issues doesn’t count as research output. The incentive to do them is to that extent reduced, and some universities are quite heavy-handed about letting academics ‘waste’ time on activities that don’t produce ‘metrics.’ The special issue is therefore threatened with obsolescence too. Refereeing In many top-rating journals, the human side of refereeing is becoming obsolete. Increasingly this labour-intensive chore is automated and the labour is technologically outsourced from editors and publishers to authors and referees. You have to log on to some website and follow prompts in order to contribute both papers and the assessment of papers; interactions with editors are minimal. At the IJCS the process is still handled by humans – namely, journal administrator Tina Horton and me. We spend a lot of time checking how papers are faring, from trying to find the right referees through to getting the comments and then the author’s revisions completed in time for a paper to be scheduled into an issue. The volume of email correspondence is considerable. We get to know authors and referees. So we maintain a sense of an interactive and conversational community, albeit by correspondence rather than face to face. Doubtless, sooner or later, there will be a depersonalised Text Management System. But in the meantime we cling to the romantic notion that we are involved in refereeing for the sake of the field, for raising the standard of scholarship, for building a globally dispersed virtual college of cultural studies, and for giving everyone – from unfavoured countries and neglected regions to famous professors in old-money universities – the same chance to get their research published. In fact, these are largely delusional ideals, for as everyone knows, refereeing is part of the political economy of publicly-funded research. It’s about academic credentials, tenure and promotion for the individual, and about measurable research metrics for the academic organisation or funding agency (Hartley, "Death"). The IJCS has no choice but to participate: we do what is required to qualify as a ‘double-blind refereed journal’ because that is the only way to maintain repute, and thence the flow of submissions, not to mention subscriptions, without which there would be no journal. As with journals themselves, which proliferate even as the print form becomes obsolete, so refereeing is burgeoning as a practice. It’s almost an industry, even though the currency is not money but time: part gift-economy; part attention-economy; partly the payment of dues to the suzerain funding agencies. But refereeing is becoming obsolete in the sense of gathering an ‘imagined community’ of people one might expect to know personally around a particular enterprise. The process of dispersal and anonymisation of the field is exacerbated by blind refereeing, which we do because we must. This is suited to a scientific domain of objective knowledge, but everyone knows it’s not quite like that in the ‘new humanities’. The agency and identity of the researcher is often a salient fact in the research. The embedded positionality of the author, their reflexiveness about their own context and room-for-manoeuvre, and the radical contextuality of knowledge itself – these are all more or less axiomatic in cultural studies, but they’re not easily served by ‘double-blind’ refereeing. When refereeing is depersonalised to the extent that is now rife (especially in journals owned by international commercial publishers), it is hard to maintain a sense of contextualised productivity in the knowledge domain, much less a ‘common cause’ to which both author and referee wish to contribute. Even though refereeing can still be seen as altruistic, it is in the service of something much more general (‘scholarship’) and much more particular (‘my career’) than the kind of reviewing that wants to share and improve a particular intellectual enterprise. It is this mid-range altruism – something that might once have been identified as a politics of knowledge – that’s becoming obsolete, along with the printed journals that were the banner and rallying point for the cause. If I were to start a new journal (such as cultural-science.org), I would prefer ‘open refereeing’: uploading papers on an open site, subjecting them to peer-review and criticism, and archiving revised versions once they have received enough votes and comments. In other words I’d like to see refereeing shifted from the ‘supply’ or production side of a journal to the ‘demand’ or readership side. But of course, ‘demand’ for ‘blind’ refereeing doesn’t come from readers; it comes from the funding agencies. The Reading Experience Finally, the experience of reading a journal is obsolete. Two aspects of this seem worthy of note. First, reading is ‘out of time’ – it no longer needs to conform to the rhythms of scholarly publication, which are in any case speeding up. Scholarship is no longer seasonal, as it has been since the Middle Ages (with university terms organised around agricultural and ecclesiastical rhythms). Once you have a paper’s DOI number, you can read it any time, 24/7. It is no longer necessary even to wait for publication. With some journals in our field (e.g. Journalism Studies), assuming your Library subscribes, you can access papers as soon as they’re uploaded on the journal’s website, before the published edition is printed. Soon this will be the norm, just as it is for the top science journals, where timely publication, and thereby the ability to claim first discovery, is the basis of intellectual property rights. The IJCS doesn’t (yet) offer this service, but its frequency is speeding up. It was launched in 1998 with three issues a year. It went quarterly in 2001 and remained a quarterly for eight years. It has recently increased to six issues a year. That too causes changes in the reading experience. The excited ripping open of the package is less of a thrill the more often it arrives. Indeed, how many subscribers will admit that sometimes they don’t even open the envelope? Second, reading is ‘out of place’ – you never have to see the journal in which a paper appears, so you can avoid contact with anything that you haven’t already decided to read. This is more significant than might first appear, because it is affecting journalism in general, not just academic journals. As we move from the broadcast to the broadband era, communicative usage is shifting too, from ‘mass’ communication to customisation. This is a mixed blessing. One of the pleasures of old-style newspapers and the TV news was that you’d come across stories you did not expect to find. Indeed, an important attribute of the industrial form of journalism is its success in getting whole populations to read or watch stories about things they aren’t interested in, or things like wars and crises that they’d rather not know about at all. That historic textual achievement is in jeopardy in the broadband era, because ‘the public’ no longer needs to gather around any particular masthead or bulletin to get their news. With Web 2.0 affordances, you can exercise much more choice over what you attend to. This is great from the point of view of maximising individual choice, but sub-optimal in relation to what I’ve called ‘population-gathering’, especially the gathering of communities of interest around ‘tales of the unexpected’ – novelty or anomalies. Obsolete: Collegiality, Trust and Innovation? The individuation of reading choices may stimulate prejudice, because prejudice (literally, ‘pre-judging’) is built in when you decide only to access news feeds about familiar topics, stories or people in which you’re already interested. That sort of thing may encourage narrow-mindedness. It is certainly an impediment to chance discovery, unplanned juxtaposition, unstructured curiosity and thence, perhaps, to innovation itself. This is a worry for citizenship in general, but it is also an issue for academic ‘knowledge professionals,’ in our ever-narrower disciplinary silos. An in-close specialist focus on one’s own area of expertise need no longer be troubled by the concerns of the person in the next office, never mind the next department. Now, we don’t even have to meet on the page. One of the advantages of whole journals, then, is that each issue encourages ‘macro’ as well as ‘micro’ perspectives, and opens reading up to surprises. This willingness to ‘take things on trust’ describes a ‘we’ community – a community of trust. Trust too is obsolete in these days of performance evaluation. We’re assessed by an anonymous system that’s managed by people we’ll never meet. If the ‘population-gathering’ aspects of print journals are indeed obsolete, this may reduce collegiate trust and fellow-feeling, increase individualist competitiveness, and inhibit innovation. In the face of that prospect, I’m going to keep on thinking about covers, running orders, referees and reading until the role of editor is obsolete too. ReferencesHartley, John. "'Cover Narrative': From Nightmare to Reality." International Journal of Cultural Studies 11.2 (2005): 131-137. ———. "Death of the Book?" Symposium of the National Scholarly Communication Forum & Australian Academy of the Humanities, Sydney Maritime Museum, 2005. 26 Apr. 2009 ‹http://www.humanities.org.au/Resources/Downloads/NSCF/RoundTables1-17/PDF/Hartley.pdf›. ———. "Editorial: With Goanna." International Journal of Cultural Studies 1.1 (1998): 5-10. ———. "'Who Are You Going to Believe – Me or Your Own Eyes?' New Decade; New Directions." International Journal of Cultural Studies 11.1 (2008): 5-14. Houghton, John. "Economics of Scholarly Communication: A Discussion Paper." Center for Strategic Economic Studies, Victoria University, 2000. 26 Apr. 2009 ‹http://www.caul.edu.au/cisc/EconomicsScholarlyCommunication.pdf›. Owen, Sue, and John Hartley, eds. The Uses of Richard Hoggart. International Journal of Cultural Studies (special issue), 10.1 (2007). Policy Perspectives: To Publish and Perish. (Special issue cosponsored by the Association of Research Libraries, Association of American Universities and the Pew Higher Education Roundtable) 7.4 (1998). 26 Apr. 2009 ‹http://www.arl.org/scomm/pew/pewrept.html›. "Scholarly Communication: Crisis and Revolution." University of California Berkeley Library. N.d. 26 Apr. 2009 ‹http://www.lib.berkeley.edu/Collections/crisis.html›. Teute, F. J. "To Publish or Perish: Who Are the Dinosaurs in Scholarly Publishing?" Journal of Scholarly Publishing 32.2 (2001). 26 Apr. 2009 ‹http://www.utpjournals.com/product/jsp/322/perish5.html›."Transforming Scholarly Communication." University of Houston Library. 2005. 26 Apr. 2009 ‹http://info.lib.uh.edu/scomm/transforming.htm›.